Řekni, že mě chceš! – Kapitola 9 – Den první

První den ráno

Tony se opřel o rám dveří a naslouchal šumění vody. Ještě, než sám ulehl ke spánku, sebral ze sprchového koutu všechno, sprchový gel, šampon i houbu. Čekal na okamžik, kdy si detektiv uvědomí, že mu něco schází, a on bude mít na chvíli příležitost vidět ho zase v celé kráse. Nedočkavě se rozhlížel po koupelně, když si všiml na zemi pohozeného obalu od jednorázového mýdla.

 

Hotelové mýdlo?! Nejsem přece debil! Včera to tu URČITĚ nebylo!

 

Potlačil chuť podívat se detektivovi do tašky, kolik takových hygienických potřeb už stačil „zabavit“ a několikrát se zhluboka nadechl. Teď nebyl čas přepočítávat župany. Musel jednat. Přistoupil k proskleným dveřím a na okamžik se zarazil. Silueta muže rozmáznutá kapkami vody, stékající po skle, ho silně vzrušila.

„Coxi,“ zavolal na něj roztřeseným hlasem, „všiml jsem si, že tam není žádný šampon, nechcete půjčit ten můj?“

Nečekal na odpověď a vtrhl dovnitř. Věděl moc dobře, že prostor sprchového koutu není pro dva dostatečně velký a hodlal toho náležitě zneužít.

Svíral plastovou láhev a nenechal se vyvést z míry horkou sprškou přímo do obličeje. Vmáčkl se do těsného prostoru a nechal volnou ruku sklouznout po mokrém těle.

„Pardon, málo místa…“ omluvil se rychle, když jeho levé zápěstí uvěznila Derienova velká tlapa. Ale nenechal se zastrašit a byl odhodlaný plně využít alespoň svoji pravačku. Dokázal se rychle zorientovat, tělo Deriena Coxe znal dokonale. Uvědomoval si, že má jen pár sekund na to, aby se ho dotkl. Nahmatal jeho dokonalou přednost a promnul ji v ruce.

„Mohl bych vám umýt záda,“ zkusil uklidnit supícího detektiva a pustil šampon na zem. Netrpělivě se mu zuby otřel o klíční kost a přinutil ho tak obtisknout záda na obklad sprchového koutu. „Nebo umýt něco jiného…“

„Kurva… no to si snad…!“ chňapl i po jeho druhé ruce Derien. Odlepil se od stěny a vystrčil dotírajícího Tonyho ven, „… děláš prdel?!“

„Pravidlo číslo jedna: NESAHAT!“ silné prásknutí dveřmi od sprchového koutu rozvibrovalo celou koupelnu.

„Nic takového jsem nepodepsal!“ ohradil se nakvašeně Tony, „definujte ‚sahat‘!“

„Vypadni!“ zahulákal na něj vztekle detektiv Cox. Zuřil nad jeho drzostí i vlastní neschopností potlačit vzrušení, které i v té rychlosti stačil Tony vyvolat.

Chňapl pravačkou po své erekci a zapřel se čelem i volnou dlaní o chladné obklady.

„Já bych píchal, až bych brečel, kurva…“ zašeptal, když svou ruku přinutil k prvním pohybům.

„Ale ne jeho… ne jeho…“ další nevyřčená slova se změnila v tichý sten. Přesvědčování, kterým si držel na uzdě chuť přehnout toho parchanta přes nejbližší stůl, rozkopnout mu nohy a udělat si dobře, příliš nepomáhalo. Derien zaťal zuby. Věděl, že bude nejlepší i bezpečnější vyhonit se rychle a udělal pro to maximum. Nikdo to nedokázal tak efektivně, jako on sám, a nikdo by ho ani nepřesvědčil, že mu během vytouženého uvolnění, namísto vzdechů, vyklouzlo jen jedno jediné slovo.

Tony procedil skrz zuby několik sprostých slov a stáhl si mokré kalhoty. Poté vyšel z koupelny, aby na sebe něco hodil a připravil se na další bod. Během toho těkal nervózně očima k otevřeným dveřím, ze kterých se stále ozývalo tlumené šumění vody.

 

Co tam ještě dělá?! On se tam snad honí… nebo co.

 

Vzápětí si uvědomil, že má nejspíš pravdu. Tonyho ta představa, že Deriena nenechaly jeho ruce chladným, vzrušila a zároveň zabolela. Těla přitisknutá k sobě a obličeje tak blízko, že by se mohli líbat po celou dobu. Sledoval jeho za sklem rozmazaná záda a napínal sluch, aby si svoji domněnku potvrdil.  Od doby, kdy poznal toho toulavého psa, se sprcha stala místem, které patřilo jeho snům. Kde mohl být s ním a rozmělňovat své výkřiky do ševelících vodních kapek. Udělal několik kroků vpřed a košile mu vypadla z ruky.

 

Musím to udělat! I kdyby mě zabil… chci tam být s ním!

 

Zřetelný přidušený sten ho však zbavil veškeré odvahy. Srdce se mu sevřelo zklamáním, že právě teď kropí Derienovo sperma obklady a ne jeho zadek. Tolik se snaží a on mu neustále hatí plány tímhle způsobem. Shrábl košili a zacouval až k posteli. Aby se uklidnil, snažil se soustředit pouze na dopínání knoflíčků. Přesto se mu neovladatelně třásly ruce a slastný vzdech mu stále rezonoval v hlavě.

Detektiv Cox vztekle opustil koupelnu ve sportovních kalhotách a triku. Nevěnoval svému spolubydlícímu ani krátký pohled a namířil si to rovnou ven z pokoje.

Tony se začal okamžitě sbírat: „My někam jdeme? A budeme tam dlouho?“

„Ne!“ vyštěkl Derien a rozčileně se otočil, „já jdu, ty zůstáváš!“

„Máme dohodu!!“ zaútočil Starkless. „Společných sedmdesát dva hodin!“

– „Sotva stojíš na nohou!“

„To mě nemůže zastavit!“ opáčil rychle Tony, aniž by nad tím, co říká, uvažoval.

– „Osm mil!“

Tonymu to však stále nedocházelo: „Cože??“

– Jdu běhat, zvládneš osm mil?

Starkless na pár vteřin znejistěl, ale jeho tvář brzy nabyla svého obvyklého sebejistého výrazu: „Není problém!“

Derien jenom znechuceně převrátil oči a vyrazil ze dveří. Tony stále ve své hedvábné košili a luxusních kalhotách vyběhl za ním. Detektiv mu sice sbalil věci na tři dny, ale neměl moc na výběr mezi bílou košilí a světle modrou košilí. I kdyby ale dostal čas se převléknout, v hotelu žádný krám s běžeckým oblečením nevedli. Ani jeho obuv nebyla zrovna předpisová – lakýrky s hranatou špicí z prvotřídní kůže podle nejnovější módy v hodnotě 25,000 jenů.

Do této chvíle si myslel, že vzduch v Tokiu se kolikrát nedá dýchat, ale ten horský, mu evidentně dělal ještě hůř. Zahřívací podřepy a snaha dotknout se prsty špiček bot mu přivodila závrať. Tak raději se zalíbením pozoroval Deriena, jak si několika pohyby napumpoval svaly a bez zadýchání se rozběhl.

„To byla rychlá rozcvička,“ vyhrkl Starkless, když si bez varování detektiv vytvořil náskok.

Tonyho nohy po pár stech metrech snahy držet s ním tempo, náhle ztěžkly. Olízl si vysychající rty, a pak se zastavil. Několika hlubokými nádechy se snažil rozehnat tlak pod žebry.

„V jaké jsme vůbec výšce?“ zavolal na vzdalující se postavu. „Není nebezpečné běhat tak vysoko?“

Tony si uvědomoval, že zastavit se, znamená pro jeho nohy smrt. Proto se dal znovu do běhu.

„Osm mil jen tak bez tekutin?“ při té otázce sklouzl k malé sportovní tašce, kterou měl Derien kolem pasu a ze které trčela půllitrová láhev s vodou. Žízeň začala být nesnesitelná: „Narazíme cestou na nějakou vodu?“

Tony se znovu vyčerpaně zastavil a prošlápl si boty, aby se ujistil, že ta bolest, která se mu otírá jak o kotníky, tak i o paty, ho připravuje o potřebnou vrstvu kůže.

„Nedáme si pauzu…?“ zvedl hlavu od svých bot, v naději, že se detektiv Cox smiluje. „Asi ne…“ dodal tiše a ztěžka přinutil svoje tělo k mučivému pohybu.

Jeho běh se po dalších metrech změnil v rychlejší krok, doprovázený sípavým dýcháním.

„Coxi!“ zaskučel, když ho výhled na jeho zadek, který měl neustále před očima, přestal náhle vzrušovat. „Nemohli… bychom… mohl byste… na mě počkat?!“ Tony se snažil dát do svého hlasu důraz, ale vlastní plíce ho zradily.

Všechno ležící na zemi se náhle stalo překážkou. Dělalo mu problémy zvedat nohy a špice bot, přesahující o pár centimetrů jeho konce prstů, nabíraly cestou kamínky, zbloudilé kořeny a ulámané větve stromů.

Asi po dvou mílích ustalo neustále lamentování za jeho zády a Derien uslyšel těžké žuchnutí. Až tohle ho přinutilo zastavit a zjistit stav jeho společníka. Musel se vrátit o dvacet metrů zpět.

„Vstávej, Tony…“

– „No… hy…“

Derien přiklekl a věnoval lhostejný pohled jeho lakýrkám. Pak se mu opět zahleděl do upocené tváře: „Když tě tu nechám, skončíš jako žvanec pro medvědy.“

„Dej…te… mi… pět… mi… nut…“

„Aspoň se jednou pořádně nažerou,“ dodal se smrtelně vážnou tváří detektiv a zvedl se k odchodu.

„Za… pla…tím!“ Detektivův vztyčený prostředníček a výhled na jeho záda, přinutily Tonyho ještě pokračovat: „Prosím!“

Derien se zastavil a pomalu otočil: „Asi sem špatně slyšel, můžeš to zopakovat?“

Tentokrát to Starklessovi nešlo přes rty tak snadno jako poprvé, ale přemohl se: „Pro… sím.. Přece mě tu… nenecháte.“

– „Proč ne, Tony? Komu budeš chybět?

 

Proč bych měl někomu chybět? Nikoho nepotřebuju! Je jenom jeden člověk, kterému bych chtěl chybět a ten ze mě právě udělal chutný biftek pro místní zvěř!

 

„Nikomu,“ mávl Derien rukou jakoby přesně tohle očekával, „takhle budeš aspoň chvíli užitečnej.“

Tony umanutě mlčel a Derienovi začínala docházet trpělivost. Zasáhl přesně to místo, které chtěl, ale evidentně bez efektu. Dal mu ještě pár minut, ale poté došel k závěru, že jenom plýtvá časem. Zapřemýšlel nad tím, jaké následky by mělo, kdyby ho tu opravdu nechal, ale usoudil, že by ten dobrák, který by si s ním nacpal břicho, nejspíš brzy pošel. Otráveně se k němu vrátil.

Tony ucítil na zátylku Derienovu dlaň, vnímal, jak mu zaklání hlavu a dává pít. Hltavě spolykal všechnu vodu a s povděkem přijal nedůstojné místo na jeho zádech.

Chtěl se začít obhajovat, ale únava byla silnější. Jen zabořil nos do černých, propocených vlasů, odpočíval a přemýšlel. Až po pár set metrech, kdy se jeho srdce i tělo uklidnilo, vyslovil tichou otázku, která ho trápila už několik dní:

„Kde jste byl těch sedm dní, Coxi? Zaplatil bych vám… Tak proč? Proč je to pro vás tak těžké… Víte, že bych udělal…“

„Sklapni!“

Tony poslušně ztichl. Uvědomoval si, že i když byl Derien ochotný vzít ho na svůj hřbet, nebude mu dělat sebemenší problém znovu ho předhodit jako potravu pro divou zvěř. Po pár minutách přemýšlení o místní fauně mu to opět nedalo a znovu se ozval:

„A žijou tu vůbec medvědi?“

Derien se tiše zasmál, ale nechal jeho otázku bez odpovědi. Z osmi mil byly nakonec jenom čtyři z toho dvě s lehkou zátěží. Věděl přesně, jak to skončí, hned jak ho za sebou uslyšel funět. Musel ale uznat, že je jeho vytrvalost a touha dostat to co chce, hodná respektu.

 

 

„Ahoj,“ pozdravil a posadil se do koženého křesla v luxusně zařízené kanceláři, „tak co jsi zjistila?“

„Deriene,“ začala mateřským tónem, „to svoji sestru ani nepolíbíš? Poslední dobou z tebe vidím jenom tvoje špinavé ponožky.“

Detektiv Cox si povzdechl, ale přesto poslušně znovu vstal a políbil černovlásku na čelo. Ta ho pohladila láskyplně po tváři a se starostlivým výrazem podotkla něco o tom, že vypadá hrozně. A i když ho to stále uvádělo do rozpaků, nechal ji i upravit mu zběžně vlasy a spravit límec od bundy. Ona byla všechno, co na tomhle světě měl, byla mu sestrou, matkou i otcem. Když přišli o rodiče, bylo jemu sedm let a jí dvanáct. Vždycky byla cílevědomá a neuměla se vzdávat. Nebrala ohledy na nic a na nikoho… tedy kromě svého malého brášky. Pozice, na kterou se vypracovala, i ten nehorázně vysoký plat si právem zasloužila.

„Doktor Tony Stark,“ začala pomalu, „proč tě tolik zajímá?“

„Práce,“ opáčil jí, a aby tomu dodal na věrohodnosti, s přehnaným nezájmem pokrčil rameny. Nedělalo mu žádné potíže své sestře lhát, věděl totiž, že ji stejně neoblafne.

Tess se usmála tím svým nádherným vědoucím úsměvem, zahleděla se do papírů před sebou a pokývala hlavou.

„Je to pěkně tajemnej parchant a tys mi dal jenom dva dny. Nemám v podstatě nic konkrétního ani usvědčujícího. Jediné dítě kongresmana Johna Starka a jeho drahé choti Jennifer. Madam Starková stále žije, jeho otec nikoliv a okolnosti úmrtí dodnes nejsou úplně jasné. Promoval na Harvardu s vyznamenáním. Člověka to nutí myslet si, že mu ten diplom zaplatili rodiče, ale výsledky, kterých dosahoval u právnické firmy, Johnson a synové, mluví pro verzi, kterou potvrdilo i několik jeho spolužáků z práv. Je to tak trochu génius, má brilantní paměť a pěkně prořízlou hubu. Neštítí se podplácení a jiných špinavých praktik, aby dosáhl toho, čeho chce. Tomu odpovídají i případy, které dostával. Žádné sousedské spory, ale praní špinavých peněz, drogy, vraždy. Za dobu pěti let měl čtrnáct těžkých případů a ani jeden neprohrál. Když připočítáš majetek jeho rodiny, musí ti být jasné, že do stodolarovek si balí trávu, kterou si občas kupuje. Většina těch, co ho znají, ho popsalo jako znuděného s cílem vyhrávat. Žádný morální kompas, pouze touha být nejlepší.

„To sedí,“ ozval se detektiv Cox.

Tess se usmála a navázala tam, kde přestala: Poslední velký případ ve státech, přinesl do jeho osobní složky velmi zásadní změnu. Prohrál. Nedokážu ti teď říct, jestli je to pravda, ale zlé jazyky tvrdí, že ten případ záměrně sabotoval.“

Tess zvedla ke svému bratrovi hlavu, aby ho nechala informace vstřebat.

„O co šlo?“ zeptal se Derien po chvíli.

„Soudce Peter Cook, neslyšel jsi o tom?“ odpověděla jeho sestra otázkou, a když viděla, že Derienovi to jméno nic neříká, pokračovala: „Zvláštní, v Texasu to byl jeden z nejsledovanějších případů za posledních deset let. Cook byl obviněn ze znásilnění a vraždy své sekretářky Marion McDonaldové. Zezačátku to vypadlo, že bude zproštěn obvinění pro nedostatek důkazů, ale nakonec se objevily záznamy z bezpečnostních kamer, které se původně ztratily neznámo kam.

– „Texas? To znamená trest…“

„…smrti,“ dokončila Tess za něj. „Jo, po přezkoumání nejvyšším Texaským soudem byl po třech letech popraven.“ Odmlčela se, aby mu dala opět chvilku na přemýšlení a pokračovala: „Po jeho zatčení vyšly najevo stejně záhadně jako záznamy z kamer, další chuťovky, jako obchod s bílým masem, špinavý prachy, kokain. Byl to pěknej hajzl, a tu injekci si zasloužil, ale… pořád nevím jakou roli v tom hraje doktor Stark. Vydírali ho? Udělal to dobrovolně? Někdo nabídl víc? Potopit takový zvíře chce hodně velký um i pořádnou odvahu, protože ať už to bylo jakkoliv… divím se, že je ještě živej, Dere.

Ale jestli chceš vědět víc, potřebuju čas.“

Derien vypadal, že svou sestru přestal úplně poslouchat, ale po dvou dlouhých minutách k ní přece jenom zvedl zamyšlený pohled: „Máš ho mít…“

 

Plácl s ním neomaleně na postel a stáhl si tričko: „ Jdu si dát dole něco k jídlu… a pak zaplavat… SÁM!“

„K jezeru?“ Tonymu viditelně otrnulo a znovu se začal živě zajímat o dění kolem pana Coxe.

Detektiv po něm hodil tím nejvražednějším pohledem, jakého byl schopen, dal si rychlou sprchu, a aby si zajistil u jezera klid, použil na doktora Starklesse násilí i svoje pouta.

„Tohle jsme si nedomluvili!“ syčel na něj Tony, kterému tahle situace připomněla, proč o tohoto muže tolik stojí a proč je na něm tak závislý. Bránil se slovy, ale někde v hloubi duše doufal, že tohle neskončí jen pouty na rukou.

Derien se ujistil, že náramky drží pevně a spokojeně vyšel ze dveří pokoje.

***

Sevřel pevně rybářský prut mezi stehna a zabrouzdal dalekohledem po hladině, rozčilený, že ho nemůže najít. Když konečně zahlédl jeho hlavu, okamžitě zbystřil. Rozkročil se, aby získal potřebnou stabilitu a frajersky uchopil jednou rukou úzkou rukojeť prutu. Soustředil se jen na svalnaté paže, brázdící už od pohledu ledovou vodu.

Dostat se k rybářským potřebám nebyl problém a vymluvit se na to, že je to pouhý suvenýr pro Tonyho okouzlující hubu, už vůbec ne. Maskován pod rýžovým slamákem doufal, že nebude nikomu nápadný. Zapřel se o kovovou tyčku s cedulí, oznamující zákaz rybaření, aby ulevil bolavým nohám a přejel pohledem po břehu. Nemohl nechat detektiva samotného. Neplatil mu dovolenou, aby se mu tu s někým kurvil. Sotva za Derienem zapadly dveře, Tony se dostal na kolena a srazil tu obludu ze stěny. Byl nervózní z toho, jak čas rychle běží a vycpaného losa nešetřil. Potřebný drát, který si zuby zkroutil do požadovaného tvaru, aby odemkl pouta, byl pěkně hluboko a to jediné, co po jeho zásahu prozrazovalo původ oné věci, byly trčící parohy.

Jak se k němu Derien blížil, Tonymu se začaly potit ruce. Přestože nic nenasvědčovalo tomu, že by si ho všiml. Jeho tvář byla soustředěná a uvolněná po celou dobu. Najednou však Tonymu zmizela pod vodou. Starkless se odlepil od tyčky a nervózně těkal pohledem po hladině. Detektivova hlava se vynořila stejně rychle jako zmizela a hned za ní i jeho rozložitá ramena. Nebylo na tom nic sexy, žádné otřepávání hlavou ze strany na stranu, ani zpomalený záběr odlétávajících kapek. Derienův výraz byl přísný, černé pruhy mokrých vlasů přes obličej mu přidávaly ještě více na divokosti, až se Tonymu z té podívané rozklepaly ruce. Díval se svýma modrýma očima přímo na něj. Pak se nad vodou objevila i detektivova ruka omotaná tenkým červeným vlascem. Tony sebou škubl, když mu prut zacukal v dlani. Spustil ruku s dalekohledem a vyslal na Coxe, stojícího pár metrů od břehu, výmluvný pohled. Silonový vlasec se zvedal z vodní hladiny a Starkless jeho postupné odhalování fascinovaně sledoval. Prudké škubnutí mu narušilo rovnováhu a ani široké máchnutí rukama mu ji nepomohlo navrátit. Úsměv mu ztuhl někde v půli letu a ledová voda mu jej sebrala úplně.

První nádech byl krátký a Tonyho plíce ho nestačily ani zaznamenat. Derienovy tlapy mu pomohly nad hladinu, ale záhy ho dostaly zase zpět. Tony konečně pochopil, že od něj záchranu očekávat nemůže. Pustil dalekohled i prut, kterých se do téhle chvíle nehodlal vzdát, a v panice nahmatal Derienovo tělo.

Zalapal znovu po vzduchu, těsně u detektivova obličeje, který si ho přitáhl k sobě a vmetl mu úsečnou otázku do tváře:

„Tys mi nerozuměl, Tony?“

Starklessova otevřená ústa, připravená k obhajobě, se naplnila chladnou vodou, když ho Cox zatlačil zase zpět.

„Ryby taky potřebujou žrát,“ zavrčel Derien, „a já tě mám plný zuby! Seru na tvoje dny i sliby!“

Povolil stisk a Tony se konečně mohl pořádně nadechnout. Podrážděně sledoval, jak ho Derien obešel a pomalu vystupuje na břeh.

„Coxi!“ křikl na něj a vyplivl zbytky vody.

Derien ale nereagoval, posbíral svoje věci a vzteklý, mokrý a jenom ve spodkách zamířil k hotelu. Byl odhodlaný sbalit si bágl a co nejrychleji odsud zmizet. Když ale míjel recepci, zastoupila mu cestu Kasumi, která vycítila příležitost:

„Byl sis zaplavat?“

„Jo,“ odpověděl Derien úsečně a udělal krok stranou, aby ji mohl obejít. Kasumi byla ale rychlejší a znovu mu vlezla do cesty: „Na plavání dost chladno, nedáš si teplý čaj?“

Detektiv nemohl přeslechnout ten svádivý tón i chtivý pohled v jejích očích. V rozpoložení, ve kterém právě byl, mu to ale najednou začalo připadat jako dobrý nápad: „Jo… proč ne?“

„Výborně,“ rozzářila se dívka a vytáhla z kapsy svoji vstupní kartu, „číslo čtyři, jako obvykle. Hned jsem u tebe.“

Když byla uprostřed rozhovoru s kolegou, kterého žádala o záskok, došlo jí, proč měl Derien tak mizernou náladu. Zmáčený a podmračený doktor Starkless, který vztekle rozrazil dveře do vstupní haly, svým příchodem jen potvrdil její domněnku, že se mezi nimi muselo něco stát. Pocítila škodolibou radost, i úlevu, že poslala Deriena napřed. Než se za Tonym zavřely dveře od výtahu, stačila na něj ještě mile zamávat. Hned nato si posbírala osobní věci a po schodech se vydala do prvního patra.

Tonymu stačilo pár vteřin na to, aby pochopil, jak se věci mají. Derien v jejich pokoji možná nebyl, ale pořád tam měl svůj bágl, což doktora Starklesse uklidnilo. Shodil ze sebe rozmrzele mokré oblečení hned vedle hořícího krbu a své nadávky věnoval plamenům. Rozhodl se vyčkávat. Snažil se zahřát a neustále pokukoval po dveřích. Jeho právnický mozek jel na plné obrátky. Měl spousty otázek a znervózňovalo ho, že na ně nemá odpovědi. Jen samé teorie. Nikdy v takové situaci nebyl. Odmítnutí. Čekání. Nejistota.

 

„Naštvaný?“ zeptala se, když mu podávala čaj. „Něco se stalo? Mezi tebou a tím…?“

„Do toho ti nic není, Kasumi,“ přerušil ji a zamyšleně usrkl horký nápoj. Vztek, který cítil, pomalu ustupoval, a chladné uvažování se vracelo zpět. Došlo mu, že ten skvělý nápad, jehož následkem sedí v jejím pokoji, nebyl zase až tak skvělý. Nesnášel manipulaci, ale tentokrát se do ní zapletl dobrovolně a sám.

Cítila jeho ztrátu nadšení i chlad. Nechala ho tu příliš dlouho samotného, stačil se i znovu obléknout. Bylo jí jasné, že jestli něco neudělá, stráví volné odpoledne sama.

„Promiň,“ vstala a obešla nízký stůl, u kterého klečel, „nebudu už o něm mluvit, ano?“

Přiklekla za něj a dotkla se jeho ztuhlých ramen. Vnímala jeho nervozitu a nechuť, ale odmítala to vzdát. Pokaždé dělal drahoty, ale nikdy nebyl tak odměřený. Dobře věděla, že Derien nestojí o žádnou „nehodu“, která by mu pověsila na krk nejenom ji, ale i něco dalšího. Nakonec se však vždycky nechal svést.

 

Měl chuť trucovat jako malé dítě, ale nedokázal se smířit s myšlenkou, že ho Derien i přes dohodu, co mezi sebou uzavřeli, nechal samotného. V momentě, kdy jeho tělesná teplota dosáhla normálních hodnot, mu došla trpělivost a on hodlal svou nově nabitou energii náležitě využít. Proto na sebe hodil detektivovo triko i kalhoty pro štěstí, ve kterých vyhrál svůj první případ a sjel výtahem dolů na recepci, aby si ho našel a řekl mu pěkně od plic, co si o jeho slibech myslí.

Když ale viděl za pultem neznámou tvář, která ho rozpačitě sledovala, znejistěl. Přísahal by, že když šel před chvílí nahoru, stála tam ONA.

 

„Deriene,“ zabořila mu nos do vlasů a obě své ruce nechala sklouznout z jeho ramen dolů. Ignorovala nesouhlasné: Kasumi, přestaň, i pokus se dotěrných dlaní zbavit. Jeho nejisté protesty jí dodávaly odvahu: „Jestli mi nevěříš, mám pro tebe pojistku.“

„Kasumi!“ zopakoval důrazně, když mu hodila do klína krabičku prezervativů. K ženám nikdy nebyl vyloženě hulvát, ale potřeboval si ujasnit, proč tu vlastně sedí a ona mu brala čas i soustředění. Když však ucítil její ruku v rozkroku, nedokázal se ovládnout a unikl mu tichý vzdech. Věděla jak na něj, věděla, jak se ho má dotknout. Nadržený, neukojený. Ranní masturbace byla dávno pryč a on už nutně potřeboval…

 

„Slečna… Kasumi, tu už není?“ zeptal se Tony s úsměvem, aby navodil přátelskou atmosféru a jeho otázka nevypadala příliš zvědavě.

„Je mi líto, pane Starklessi, vzala si na zbytek dne volno. Pokud máte ale jakékoliv přání, jsem tu pro vás,“ odpověděl úslužně muž za pultem.
Takže volno? Ona je pryč a on taky.
Tonyho polil nejdřív studený pot a pak horko. Jeho taktika i snaha zachovat klid byla najednou pryč. „Odešla s Coxem?“ zeptal se stále pevným hlasem, ale po úsměvu nebylo už ani stopy. Drobný Japonec si překvapeně odkašlal. Nečekal tak přímou a poněkud nezdvořilou otázku.

„Pan Cox byl velmi promrzlý, slečna Saitama mu šla uvařit čaj, pokud vím.“

„Chápu,“ přikývl Tony, kterého tahle výrazně osekaná verze nijak neuklidnila. Kupodivu neměl ani chuť argumentovat, že od vaření čaje je tu místní čajovna.

„Dejte mi láhev brandy… nebo raději dvě,“ ozval se po minutové pauze.

„Nechám vám je přinést…,“ snažil se mu recepční co nejrychleji vyhovět.

„Chci je hned!“ houkl na něj Tony a zdrceně se opřel o dřevěný pult na znamení, že odsud neodejde, pokud nedostane to, co chce. Japonec poplašeně přikývl a zvedl telefon. Za tři minuty už Tony držel svoje láhve a otupěle kráčel k výtahu. V hlavě měl úplné prázdno, jakoby si nemohl srovnat myšlenky, jakoby nevěděl, o čem by měl přesně přemýšlet. Probralo ho až cinknutí a pomalé otevření dveří. Starkless se nacpal dovnitř, opřel se o zrcadlovou stěnu, odšrouboval jeden uzávěr a zhluboka se napil. Nechal si propalovat hrdlo dlouhými doušky a pozoroval skrze zavírající se dveře drobného muže u recepce. Ona tam nebyla. Neusmívala se na hosty. Tonymu klesla ruka s láhví, když si vzpomněl na její plné rty a krásnou tvář. A najednou mu došlo, že to, co mu Derien vmetl do tváře, je pravda. Proč by měl zůstávat s někým, koho nesnáší, když si může tohle nádherné stvoření hodit do klína a promilovat s ním celou noc?

 

Derien schoval balíček kondomů v ruce a odstrčil nízký stůl, aby jí udělal místo. Než se přesunula před něj, stačila mu svléknout tričko. Hrábla mu do vlasů, aby ho přinutila zaklonit hlavu, zakousla se mu bolestivě do krku a nasála zarudlou kůži. Derien zareagoval přesně tak jak potřebovala. Chytil ji kolem útlého pasu a strhl ji vedle sebe na zem. Naprosto instinktivně se nad ni sklonil, aby ji mohl políbit. V jejích očích se mihlo překvapení, přesto mu vyšla vstříc. Příliš pozdě. Ten krátký okamžik zaváhání mu dal čas uvědomit si, že pod sebou nemá muže, u kterého kdysi udělal výjimku.

Sklonil hlavu k jejímu výstřihu, aby se polibku vyhnul a odvedl pozornost jinam. Volnou rukou roztrhl hedvábnou košilku, tak jako to dělával vždycky a zkušeným pohybem rozepl přední zapínání sněhobílého spodního prádla. Když osvobodil dvě malá pevná ňadra z těsného stažení, sjel rukou níž ke spodnímu dílu. Také věděl jak na ni, nemiloval se s ženou poprvé. A i když se s nimi nikdy nechránil a spoléhal jen na svoje sebeovládání, dnes ne. Dnes mu ten neosobní pocit jistoty, který mu dodával navlečený latex, vyhovoval.

 

Starkless vpadl do svého pokoje a těžce dosedl na pohovku.

 

Šel za ní…

 

Znovu ho polilo horko. Cítil, jak celý hoří. Bylo mu jedno, že každým dalším douškem brandy plameny neuhasínají, ale naopak nabývají na síle. Svlékl si kalhoty, aby se trochu zchladil, ale detektivova trička se odmítal vzdát. Upřeně pozoroval vchod a doufal, že je to jen hloupá hra. Že se zhmotní ve dveřích, tak jako tenkrát, když ho poprvé potkal, míně nahrbený, aby se nepraštil o rám. Čekal na pohrdavý výraz v jeho tváři a stíny zlosti v modrých očích.

Potřeboval na vzduch. Nedokázal se soustředit.

 

Slíbil mi tři dny! Tohle nemůže udělat! On ne…

 

Horský vzduch se mu otřel o tvář, když se vypotácel na malou terasu. Zapřel se zády o dřevěné zábradlí a v záklonu, polykající nažloutlou tekutinu, pozoroval nebe. Rychle se pohybující mraky Tonymu připomínaly, jak málo má času. Jak dnes všechno podělal a Derien Cox si hned v prvních dvaceti čtyř hodinách našel někoho jiného. Vrávoravě se otočil a zvedl skleněnou nádobu proti slunci, aby se přesvědčil, že je prázdná.

„Nenávidím tě,“ zašeptal Tony, „slyšíš….?“

Prázdná láhev dopadla na kamennou dlažbu a roztříštila se na tisíce malých kousků.

„Takhle zní rozbité srdce! Hajzle!“ křičel do ticha.

Zlost a zklamání bylo hmatatelné, cítil ho úplně všude. Nenáviděl sám sebe i jeho.

Když se snažil odšroubovat vršek druhé brandy, zaslechl tiché sténání. Zavřel oči. Hrdlo se mu sevřelo úzkostí, když se k téměř neslyšným zvukům přidaly v jeho představách i tváře. Dokonalé tělo, napínající se svaly, oživující tetování na rameni a tmavé vlasy nasáklé potem.

 

Je to jen ševelení listí… Vítr…

 

Zvedl hlavu k nebi, aby nechtěné představy rozehnal. Mraky se však ani nepohnuly, jakoby zkamenělé v čase, tak jako vítr, který se náhle vytratil a nechal zelené plátky na stromech v klidu. Zřetelně slyšel, jak dřevěné okenice ťukají do stěn srubového hotelu a ženský výkřik. Těžce dýchal, když se mu na skle balkonových dveří vykreslila Derienova vzrušená tvář. Klouzal pohledem po jeho pažích, na svalnaté hýždě, zatínající se při každém přírazu do ženského, vlhkého lůna. Tony sevřel hrdlo láhve a jeho ruka poklesla. Tekutina mu tekla po noze a vpíjela se do dřevěné podlahy balkonu. Starkless nedokázal odtrhnout oči od živého obrazu, promítajícího se mu na skleněných tabulkách. Dvě nádherná bezchybná těla, splynulá v jedno. Dlouhé vlasy se vlnily jako závěs v balkonových dveřích a její tělo se prohýbalo v křečích probíhajícího orgasmu. Usmála se těma svýma krásnýma očima a zaťala štíhlé prsty do snědé kůže na rameni. Přesně do místa, kde ještě nestačily vyblednout Tonyho značky po posledním sexu. Viděl, jak mizí pod krvavými škrábanci, kterými si ta žena určovala své území.

 

Tohle je moje… křičela Tonyho mysl, ale nedokázal se pohnout.

 

„Tohle je moje,“ pohybovaly se němě rty krásné Kasumi, když se podívala přímo na něj.

 

Najednou se bál dovědět pravdu. Bál se okamžiku, kdy se detektiv vrátí a on pozná, kde byl a co prožil.

Když uslyšel cvaknutí dveří, zastavilo se mu srdce. Neodvažoval se ani podívat na velký stín stojící ve dveřích terasy.

„Tony…?“

Zvedl hlavu, až když uslyšel své jméno. Cítil ho až sem. Sex. Ta vůně, která ho dokáže omámit tak, že je pro něj schopen udělat cokoliv. Odlepil se od opory zábradlí a vyšel mu vstříc. Nemýlil se. Cítil ji. To podmanivé ženské aroma, podobné vůni, která byla ve vzduchu i v Derienově bytě, když se Tony poprvé setkal s pocitem žárlivosti.

Chtěl mu toho tolik říct.

Ruka ten pohyb udělala automaticky. Rezignovaně. Vyčítavě. Všechna slova byla v tom úderu. Derien překvapen jeho reakcí, nestihl a snad ani nechtěl vykrýt útok včas. Cvakl zuby a než si stačil olíznout rozbitý ret, sevřel svojí velkou rukou Tonyho krk. Chvíli mu vztekle hleděl do vyčítavých očí. Uvědomil si, že doktor Starkless patrně ví, odkud právě jde.

Otráveně ho zase pustil: „Jdi si lehnout.“ Prošel kolem něj a zaujal jeho místo u zábradlí na čerstvém vzduchu. Cítil, jakoby se vážně něčím provinil, jakoby si tu „facku“ zasloužil. Potřeboval tyhle nepatřičné myšlenky, které ho začaly trápit, už když opouštěl její pokoj, dostat z hlavy, ale čím víc se o to snažil, tím horší to bylo. V tom najednou ucítil dotek na zádech. Vůbec si nevšiml, že je tu Tony stále s ním. Nebránil se, ani když ho zezadu objal a opřel si čelo mezi jeho lopatky. Trpěl to tiše s nepochopitelným pocitem viny z něčeho, co již nešlo vrátit zpět.

 

„Proč ona?“ zašeptal Tony a do alkoholem zkalených očí se mu rozlily slzy. „Proč to nemůžu být já?“

Štítky

0 komentářů u příspěvku “Řekni, že mě chceš! – Kapitola 9 – Den první”

Napsat komentář