Řekni, že mě chceš! – Kapitola 7

O 11 hodin později, policejní stanice, 10.00pm

Tony po zbytek dne zařizoval všechno potřebné, aby jeho plán nebyl ničím a nikým narušen. Nyní už asi hodinu seděl ve svém autě a pozoroval okna policejní budovy, ve kterých se stále ještě svítilo. V hlavě si celou dobu dokola přehrával rozhovor, který ho čekal. Věděl, že nesmí udělat chybu.
Byly asi dvě hodiny před půlnocí, když odhodlaně vystoupil z auta a s výrazem pokerového hráče překročil práh policejní stanice. S mladým policistou na vrátnici prohodil pár slov a byl bez potíží vpuštěn dovnitř. Tonymu blížící se kontakt s detektivem Coxem, zrychlil tep. Cítil, jak se mu nervozitou potí ruce.

Při cestě chodbou se zastavil u skleněné vitríny plné fotografií vyznamenaných členů policejního sboru. Našel mezi nimi i jeho. Slavnostní uniforma, dohladka oholená tvář, pod čepicí upravené vlasy i ten jeho typický arogantní úšklebek, přinutily Tonyho zatnout zuby. Povolil si knoflíky u krku, aby tak ulevil nepříjemnému pocitu, který se projevil lehkým pnutím v kalhotách. Derien nenosil košile. Měl na sobě ty svoje trička, nechutně obtahující jeho dokonale vypracovanou muskulaturu. Zatřásl hlavou, aby rozehnal chlípné myšlenky a pevně sevřel papír, který mu měl přinést kýžené uspokojení.

„Kde bych našel detektiva Coxe?“ zastoupil cestu jediné živé duši, kterou v rozlehlých chodbách potkal.
„Zrovna je u výslechu a…,“ začala starší žena.
„Kde přesně?“ přerušil ji Starkless.
„Tam nesmíte, pane,“ odsekla netrpělivě dotazovaná, „počkejte si na něj v místnosti pro veřejnost.“
Tony se ale nedal odbít a strčil ji pod nos kopii dopisu policejního prezidenta: „Musím s ním mluvit. Je to naléhavé!“
Policistka trochu nevěřícně louskala obsah dopisu a sem tam hodila podezíravý pohled i na jeho adresáta. Poté si vyžádala doklady, a po pečlivém prozkoumání jen pokrčila rameny: „Místnost číslo dvacet dva, o poschodí výš, druhé dveře vlevo…“

Derien stál opřený o malý kovový stolík s rukama založenýma na prsou a uvažoval o informacích, které se při výslechu zatčeného dozvěděl.
„Myslím, že lže,” řekl nahlas po několikaminutovém tichu.
„Vím jistě, že o tý předávce ví kulový. Hraje o čas a tahá nás za nos, kurva!”
„Na tvý pocity seru,” ozval se mu Tanakiho hlas ve sluchátku, které měl schované pod vlasy, „dej mi pořádnej důkaz a potom…”
V ten okamžik se rozletěly dveře a dovnitř vstoupila osoba, kterou by tu detektiv čekal nejméně.

Co…?!

Tiše pozoroval, jak se opírá o stůl, u kterého ještě před malou chvílí seděl ten hajzl. Nebylo přece možné, aby si tak malá ryba mohla dovolit předražené služby právníka Tonyho formátu.
„Jdete pozdě, doktore Starklessi. Váš obžalovaný je fuč,” odfrkl si škodolibě Derien a přešel do svého obvyklého tykání: „Dneska žádný kšefty, Tony…”

Ten ale jeho výsměch úplně ignoroval.
„Opět se vidíme, detektive Coxi, dal jsem na vaši radu a nahlásil přepadení. Policejnímu prezidentovi města Tokia, jsem předal několik anonymních dopisů, které mi delší dobu znepříjemňují život. Podle všeho, jeden z pisatelů, své výhružky nakonec vyplnil,” Tony se zahleděl detektivovi drze do očí, a přitom si ledabyle prohrábl vlasy. Derienovi tak připomněl velkou tržnou ránu nad spánkem i jeho nezodpovědné jednání.
„Napadlo mě jediné řešení, jak sám sebe ochránit, ale nedůvěřuji lidem, které neznám, ” dodal a nabídl mu úřední dokument k přečtení.
Derien k němu udělal několik rychlých kroků a podrážděně mu vytrhl z ruky dopis podepsaný policejním prezidentem.
„Ty malej, všivej…,” procedil vztekle mezi zuby. Uvědomil si, že je proti tomuhle kusu papíru úplně bezmocný.
Díky známostem na vyšších místech obešel Starkless veškeré standardní postupy a byl si také dobře vědom toho, že je Derien především voják, který proti rozkazu nadřízeného nepůjde.
Detektiv Cox bojoval s vlastní bezmocí i vztekem. Cítil ponížení, když pročítal příkaz policejního šéfa, který ho poutal k tomuto muži, jako psa k boudě.

Naproti tomu Tony pozoroval detektivovu nervozitu s pocitem obrovského zadostiučinění.

Vyšlo to! Je můj!

Odlepil se od okraje stolu a fascinovaně přistoupil blíž. Využil těch pár minut detektivovy nepozornosti k tomu, aby si ho znovu důkladně prohlédl a očichal. Neodolal a opět podlehl. Zapomněl na všechno. Na to, proč přišel i na to, kolik úsilí a času ho to stálo. Bál se ho dotknout přímo a ještě víc tak roznítit svou touhu. Proto jen položil své ruce opatrně na kožené řemeny podpažních pouzder, držící dvě služební zbraně.
„Mám pro vás práci… dobře placenou, s využitím těchto dvou věciček,” sjel níž, stále se vyhýbajíc přímým dotekům a zastavil se na pažbách SIGů.

„Tobě to nestačilo, Tony?!” Derien tiše zaskřípal zuby a vztekle zmačkal kopii úředního dopisu. Chvíli uvažoval, do kterého z tělních otvorů mu ji narve, když jeho myšlenky přerušil opět pan Starkless.

„Vím, že mě nemáte rád… vím, že jsem pro vás jen laciná děvka.”
Směroval své dlaně nahoru přes žebra a pevné svaly na prsou, aby je následně mohl vsunout pod kožené popruhy nad klíčními kostmi. Jemně je podebral a stáhl mu je z ramen.

Derien, kterému tenhle „chvat“ uvěznil ruce, rychle ustoupil před dotěrnými doteky. Zbavil se kožených pout a nechal je viset, i se zbraněmi, za jistící oka u vojenského řemene.

„Jak jste si jistě přečetl, můj život je v ohrožení. Vyžádal jsem si přímo vás, protože tomuhle,“ znovu mu přejel po výrazných svalech, „důvěřuji.“
Derienovo ustupování Tonyho ještě víc vydráždilo. Pokaždé, když se od něj odtáhl, následoval ho jako pes na vodítku, omámený vůní i touhou po dalších podnětech.

Detektiv Cox, naprosto vyvedený z míry, narazil na židli u zdi a ztěžka na ni dosedl.
„To seš vážně tak blbej? O co ti kurva de?!” opakoval tu otázku už asi po sté, ale nevzdával to.

Tony sjel pohledem z Derienova obličeje a zastavil se na „své odpovědi“. Na to, aby se jí teď vzdal, neměl dostatek vůle. Rozepl si kalhoty, aniž by se zamýšlel nad tím, kde se právě nachází a nechal je, i se spodním prádlem, dopadnout na zem. Zul si boty a s dalším krokem se detektivovi vetřel mezi roztažené nohy. Dychtivě mu vyhrnul triko, toužebně se k němu přitiskl a otřel se svou tvrdou erekcí o odhalené břišní svalstvo.
„O co myslíte, že mi jde, detektive?“

Ten pohled Derienovi vyrazit dech. Hra, kterou se celou dobu celkem slušně bavil, začínala nabírat špatný směr. Nechápal, co k tomu Tonyho vlastně vede. Že by to ponížení, kterého se mu dostávalo při každém jejich setkání? Nikdy ho nepřestane udivovat „chorej snobskej“ mozek a jeho excesy. Přesto nemohl popřít, že je pro něj ten muž stále fyzicky atraktivní. Jeho blond vlasy, atletická postava i drzý pohled jantarových očí, byly v téhle zemi neobvyklé. Aniž by to chtěl, vzrušilo ho s jakou bezprostředností a vyzývavostí se mu nabízí. Ještě víc ho však popudil náhlý zvuk ve vysílačce skryté pod vlasy a zjištění, že jsou stále pozorováni.
Tanaka, ač zarytý hetero, mu kdysi ve slabé chvilce nabídl svůj zadek. Byl odmítnut a od té doby se se svým parťákem nemůže vystát. Derien, hledající důvod pro svou ztrátu sebekontroly, v tom viděl příležitost zabít tři mouchy jednou ranou. Užít si na veřejném místě, nasrat všechny kolem a ukázat tomu právnickému zmetkovi, že ani ten papír ho nezbaví role osobní děvky, která poskytuje svoje služby zadarmo.
Chytil ho pevně za stehna a přitáhl k sobě. Pravačkou vyjel výš a prsty si lehce našel cestu mezi pevné hýždě. Jeho milenec vyšel doteku vstříc a mírně se rozkročil, aby poskytl Derienovi víc prostoru. Detektiv se nad tímhle gestem jen nepatrně usmál a jeho pobavený úšklebek se stal mnohem znatelnější ve chvíli, kdy mu hrubě a bolestivě zasunul ukazovák dovnitř.

„Coxi,“ zakňučel Tony a přehodil jednu svou nohu přes stehno svého milence. Levá následovala pravou a tím se konečně dostal do pozice, která mu vyhovovala. Seděl obkročmo na jeho klíně a nutil ho tak podsunout pánev níž. Zapřel nohy o příčky držící židli pohromadě a rukama objal Derienův býčí krk. Konečně ho měl zase pod sebou. Osvobodil si na chvíli pravou ruku, aby se mu dostal do kalhot. Vteřiny navíc, znamenající pro Tonyho přísun bolestivé touhy.
Derien zachrčel nedočkavostí i nelibostí. Pomohl mu s rozepínáním vlastních kalhot, lehce mu nadzvedl boky a natlačil si jeho zadek do klína. Hlasitý vzdech uvolnil napětí, které v něm náhle proniknutí vyvolalo. Opřel si hlavu o zeď a objal Tonyho kolem pasu. Ten se rychlým dýcháním snažil rozehnat prvotní bolest. S prsty zarytými do milencovy kůže na krku a zakloněnou hlavou se pomalu nadzvedl. Vnímal ustupující tlak, po kterém ihned znovu zatoužil, a proto se nechal dobrovolně silnými pažemi rázně stáhnout zpět.
Vzájemné spojení i vědomí, že je právě teď s ním, v něm vyvolal naprostý emoční chaos. Měl nesnesitelnou chuť ho líbat, mazlit se s ním, hrát si s jeho vlasy a nechat se vést. Chtěl mít to dokonalé tělo pouze pro sebe a patřit jenom jemu. Mít ty velké ruce vždy, když po nich zatouží. Brát si jeho ústa bez ptaní. Sténal mu při té představě do tváře a pomalu se mu pohupoval v klíně. Nespěchal. Pevný stisk na zadku mu poskytoval dostatečnou oporu. Proto mohl znovu nahmátnout jeho žebra pod trikem. Něžně mu, při každém pohybu, masíroval rozpálenou pokožku a upřeně pozoroval každý projev vzrušení v milencově obličeji.

„Nenávidím vás, Coxi!” zachrčel a znovu rychle chňapl po jeho krku, aby získal kontrolu nad tím, co přicházelo. Zapřel se svým čelem o to jeho a krátkými výkřiky doprovázel své blížící se vyvrcholení. Tělo se mu rozsypalo pod vlnami třasu, který nedokázal ovládnout. Derien zareagoval na blízkost jeho obličeje prvním polibkem. Vlhko na břiše, které ucítil, neomaleně zakousnutý do jeho úst, ho utvrdilo v tom, že doktor Starkless je zatraceně „rychlej parchant“. Přidušeně se zasmál: „Nepočkal jsi, Tony… zase.“
Detektiv ještě několikrát zabral, aby mu pomohl nahoru i dolů. Zarýval prsty do jeho boků a nutil třesoucí se tělo Tonyho Starklesse k posledním pohybům.
„Tony!“ zachrčel, když se po další minutě dočkal i on. Instinktivně si milencovu pánev natlačil hluboko do klína, aby se do něj mohl vystříkat bez obav, že vyklouzne ven.

Pohyby, kterých by Tony sám nebyl schopen, bránily jeho úplnému uvolnění. Tichá „výhružka“ i Derienův smích mu vydral ze rtů, silně podrážděných polibkem, hlasitý výkřik. Soustředěně vnímal milencovo krátké hekání i horké značky uvnitř sebe.
„Deriene,” zasténal tiše, krátce předtím, než svá další slova utopil v něžných polibcích. Hltal pohledem jeho rozrušený obličej i modré oči a opět roztančil své ruce na opálené pokožce.
Detektiv Cox si pohrdavě odfrkl: „Spokojenej, Tony?“
Ten okamžik Starklessovi bolestivě připomněl, že pro toho muže nic neznamená. Šlo tu jen o sex, který si ale užili oba. Zabořil naposledy svůj zmučený obličej do svalnatého ramene, a poté podsunul pánev dozadu, aby se zbavil příjemného tepla. Zvedl chvějící se rukou ze země své kalhoty a položil na stůl náhradní klíče, které z nich vytáhl. Bolelo to. Všude.
„Zítra, v osm hodin, přesně. Budete stát u mých dveří, pane Coxi!”
Když Derien znovu osaměl, ozval se ve sluchátku hlas jeho partnera: „To musíš vážně opíchat všechno, co má díru a dejchá?!“
Cox neodpověděl. Sklonil hlavu a se spokojeným úsměvem na tváři si schoval svůj poklad zpátky do kalhot.

Týden poté, dům Tonyho Starklesse, 3.00pm

Nikdy se necítil tak sám. Procházel kolem obřích zrcadel a velkých oken svého domu, jako bez duše. Pokaždé se u nich krátce zastavil, aby si připomněl, jak hluboko klesl. Nepoznával sám sebe. Tvář měl strhanou nedostatkem spánku, jídla i tekutin a společnost mu dělala pouze láhev skotské whisky.

Takže jsem tě ztratil. Kde jsem udělal chybu?

Na policii se dozvěděl, že má všechny osobní papíry v pořádku a bylo mu také sděleno, že pracuje na případu, který mu přidělil policejní šéf Sawaragi. Nikdo však netušil, kde se detektiv Cox právě pohybuje. Tony věděl, že stížnosti jsou zbytečné. Zkoušel kontaktovat jeho sestru, několikrát denně jezdil k němu domů, najal si i soukromé očko, všechno bez výsledku.
Nyní stál u okna s prázdnou lahví od whisky a JEHO bundou přehozenou přes ramena. Nepřítomně se díval ven, doufaje, že ho uvidí kráčet po příjezdové cestě… že se jeho tvář odrazí ve skle, těsně vedle té jeho, ušklíbne se a řekne to své: „Ahoj Tony.“ S každou myšlenkou na něj, se ho zmocnila nesnesitelná touha dotknout se sám sebe a ulevit hromadícímu napětí. Za celý týden toho však nebyl schopen. Cítil by se, jako… děvka.

Nelíbí se ti mé tělo?

Tony zavřel unavené oči, kterými mžoural už hodinu z okna.

Nemáš rád, jak se tě dotýkám?

Znovu je otevřel a položil dlaň na svůj odraz ve skle. Týral se vzpomínkami na černé vlasy, mírně provlhčené potem a slabě vonící po broskvích. Vybavil si jeho mužnou tvář i každý pichlavý vous na silném krku. Představy jako mráz v zimě na okenní tabuli, začaly malovat stín muže, po kterém tolik tesknil. Bolestně zakňučel a svezl se po skle na kolena. Díval se své „představě“ na opálená svalnatá stehna i na drobné chloupky, maskující kůži kolem jeho údu. Snažil se ho skrýt dlaní, avšak ten obraz jakoby se zhmotnil. Pevný, horký, s vystouplou žílou… Tony hlasitě zasténal a zahalil to místo do mlžného oparu z vlastního dechu.
„Deriene…?“
Kapka potu ho zašimrala na spánku, minula pootevřené sténající rty a zastavila se na bradě. Tony dychtivě olízl vysychající cestičku, kterou zanechala na hladké pokožce, a posunul kolena od sebe.

Měl jsi tu být! Se mnou!

Při dotyku na svých hýždích si vybavil rány, které mu tam před dvěma týdny zanechal vojenský řemen.

Chtěl jsi mě jen ponížit!

Vjel si prstem dovnitř… tam, kam směl jenom ON. Každodenní touha, kterou v sobě dusil, už se nedala snést. Bezmoc a zoufalství z toho, že se jeho sen rozplynul, ho obírala téměř o všechny síly. Zmateně sledoval, jak se z lesklého povrchu okna Derienova nahá silueta pomalu vytrácí.

Vrať se! Chci, abys to viděl! Slyšíš?!

Jen vlastní zkřivený obličej, nic víc. Mučil svou mysl, aby znovu nakreslila obraz muže na skle.

Přiznej si to! Už ho nikdy neuvidíš!

Uvědomil si, že to sám nedokáže. Potřeboval něco pevného. Tvrdého. Roztěkanýma očima se rozhlédl kolem sebe a pak jen pozvedl ruku, ve které stále svíral svou věrnou „milenku“. Měla ten správný tvar i velikost.

Zvládnu to i sám!

V kleče si s bolestivým zasténáním zasunul hrdlo těžké láhve dovnitř. Po tváři mu stekly první slzy.

Bolí to! Proč to tolik bolí?

Začal protahovat svou erekci a doufal, že narůstající vzrušení přebije veškeré jeho utrpení. Nedokázal se uvolnit. Nedokázal z hlavy vytlačit tvář, na kterou chtěl zapomenout. Nedokázal se zbavit myšlenky, že ho musí mít.

Potřebuji tě!

Nešlo to. Nebyl schopen se uspokojit. Zatímco ten bastard to dokázal pouhými dvěma slovy. Nebo výrazem ve tváři, když na něj upíral ty své arogantní modré oči. Zacukal sebou a silné stahy vypudily láhev ven.
„Hajzle!“ vztekle praštil rukou do podlahy. Nebyl schopen si ji zastrčit zpět. Svezl se na bok a stočený do klubka dál drtil penis v hrsti. Bolest na hrudníku se zvyšovala a uvolnění stále nepřicházelo. Zakousl se do měkké kůže letecké bundy, aby potlačil hlasité vzlykání.

Potřebuji klíč! Heslo k bráně volnosti! Proč jsi ji uzamkl a odešel?!

 

Derien Cox stál už nějakou dobu ve dveřích a v naprostém šoku sledoval to bizarní divadlo odehrávající se jen pár metrů před ním. Nebyl si jist, jestli se dívá na obyčejného opilce nebo úplného šílence. Ze stavu nečinnosti ho probrala až nenávistná nadávka, která bezesporu patřila jemu. Pustil svůj bágl i kocoura na zem. Teo, podrážděný silnými negativními emocemi, jenom poplašeně zaprskal a rychle zmizel. Detektiv přistoupil k hromádce nervů choulící se na zemi a opatrně přiklekl. Bylo mu jasné, že si jeho přítomnosti Starkless vůbec nevšiml, a proto jen lehce sklonil hlavu a tiše zašeptal: „Tony…?“

Šok!

Tony na malou chvíli přestal dýchat. Jeho tělo se náhle úplně uvolnilo a začalo se nekontrolovatelně třást. Až po hodné chvíli k němu nevěřícně zvedl svůj zmučený pohled a veškerá zlost i nenávist, kterou v sobě dusil, vybuchla.
„Vypadni!“ zařval přidušeně s hrdlem sevřeným vztekem.
„Táhni!!“ rozmáchl se rukou a praštil ho do stehna.
„Čekal jsem!“ oči se mu zalily štiplavými slzami a znovu se po něm bezvládně ohnal. Neměl sílu, ale přesto si dokázal znovu kleknout.
„Jdi mi z očí!!!“ několikrát strčil do jeho ramene, aby svá slova zdůraznil.
„Už tě nechci nikdy vidět!!!“

Derien zaútočil z naprostého klidu. Chňapl po jeho vlasech, přitáhl si ho blíž a dlouze se mu zahleděl do jantarových očí: „Chceš, abych šel?“
Žádná odpověď. Jen ten prázdný, pološílený výraz. Derien čekal ještě chvíli, poté pustil Tonyho vlasy a vyškubl své triko z křečovitého sevření jeho prstů. Bez známky jakýchkoliv emocí se zvedl, sebral ze země bágl a ostře hvízdl na svého kocoura, který okamžitě přiběhl jako pes.

On odchází!

„Stůj!“ řekl Tony tiše ještě před tím, než úplně zpanikařil.
Pokusil se vstát, ale nedostatek energie ho okamžitě poslal k zemi.
„Říkám stůj! Ty hajzle!!“

Těžká láhev od whisky proletěla Derienovi těsně kolem hlavy a roztříštila se o bezpečnostní vchodové dveře. Tony dosáhl svého. Detektiv se zastavil a s naprosto zděšeným výrazem se pomalu otočil. Jeho bágl opět s těžkým žuchnutím dopadl na zem.

„Omlouvám se… neodcházej! Deriene!“ zakňučel a přinutil své tělo k pohybu. Neposlouchaly ho nohy ani ruce, přesto se plazil po chladné podlaze s obličejem zmáčeným slzami.
„Čekal jsem…,“ zachytil se jeho kalhot, aby se mohl vytáhnout na kolena.
„Deriene… přišel jsi… ke své děvce…“ zalykal se slzami. Nedočkavě mu zalomcoval sponou od opasku. Byl roztěkaný, nevnímal sám sebe, potřeboval se jen rychle dostat dovnitř. Zahákl své prsty za detektivův řemen a bezmyšlenkovitě mu rozepl zip.
„Čekal jsem…,“ zopakoval vyčerpaně a otřel se o jeho rozkrok, jako pes.

Derien konsternovaně pozoroval plazícího se muže před sebou. Tohle bylo už mimo jeho vkus. Viděl rozdíl mezi ponížením a ponížením. Miloval to v posteli, ale Tony se v tom evidentně topil i mimo ni. Detektivovi z toho pohledu naskočila husí kůže.
„Tony!“ ostrý tón jeho hlasu neměl žádný účinek, přesto ho chytil za nenechavou ruku a zkusil to znovu: „Přestaň!“
Starkless ho ale vůbec nevnímal a facka v tomhle stavu nepřipadala v úvahu. Vytáhl ho tedy na nohy a i přes chabé protesty si jeho zesláblé tělo hodil přes rameno.

Pane Bože! pomyslel si Derien, když ucítil, jak se mu Tony snaží vzadu vytáhnout aspoň triko. Ramenem rozrazil dveře od koupelny, strčil ho do prostorného sprchového koutu a namáčkl svým tělem na studené obklady.
„No tak… Tony!“ zašeptal mu těsně u obličeje, když se jim první ledové kapky nepříjemně otřely o kůži. Odpovědi se ale nedočkal. Pro utýranou mysl Tonyho Starklesse byla tato slova svolením k odpočinku. Konečně si mohl vydechnout… v náručí muže, kterého k zešílení miloval. Byl tu… Byl u něj. Víc nepotřeboval. Tolik mu chtěl říct, co k němu cítí… ztratil však vědomí dřív, než se stačil nadechnout, aby vyslovil své vyznání:

Miluju tě… Deriene Coxi.

Štítky

0 komentářů u příspěvku “Řekni, že mě chceš! – Kapitola 7”

Napsat komentář