Řekni, že mě chceš! – Kapitola 6

Trapné přísloví o jámě a sebedestrukci, jehož důsledkům se Tony zatím úspěšně vyhýbal, se po probuzení projevilo i s úroky nastřádanými za posledních pár let. Nejenomže tam nestálo jeho auto, že ho obrali o veškeré oblečení i věci a na hlavě kousek nad spánkem mu v místě tržné rány už nikdy nenarostou vlasy, ale navíc ho ještě sbalila policejní hlídka. Vůbec nechápal proč. Ta popelnice mu omylem vypadla z ruky, proletěla výkladní skříní obchodu s rychlým občerstvením a přistála u stolu dvěma policistům, kteří si zrovna dávali večerní nášup.
Vlastně celá noc stála za houby. Důkladná tělesná prohlídka, která měla odhalit případné nebezpečné předměty v jeho boxerkách, byla extrémně nepříjemná a ten kousavý ručník, prý deka, snad ještě víc.

„On je pořád nahej, kurva?” zaslechl Tony, podrážděný, známý hlas, který ho vytrhl z nervózního spánku.
„Není nahej, má spodky,” pokrčil rameny mladý strážník. Z lidí, jako byl Tony Starkless se mu dělalo zle, ale při pohledu na detektiva Coxe, který byl dnes evidentně v blbé náladě, si další ironické poznámky raději nechal pro sebe.
„A to tu nemáte nějaký náhradní hadry?” štěkl po něm Derien.
„Ehm… no… Já za to nemůžu, nebyla s ním řeč,“ rozčílil se mladík. „Podělanej snob, neumíte si představit, jaký dělal scény. Může být rád, že má na sobě to, co má. Pořád vyřvával, že nás všechny nechá zavřít do jedný cely… a že nás budou kouřit…”
„To znám…“ přerušil ho Derien otevírající pomalu mříže od Tonyho cely, „tuhle nabídku od něj dostávám… často.”
„Vy… detektive?!” vyhrkl zaraženě policista.
Cox ho namísto odpovědi poslal hledat náhradní oblečení. Když strážník zmizel, přiklekl k nízké palandě, k polonahému Tonymu tulícímu se k tenké dece. Našel ráno jeho fotku v hromadném nočním hlášení a po přečtení protokolu mu okamžitě došlo, že nechat ho samotného v tom zavšiveném pajzlu v obleku, za který by celá Afrika měla týden co jíst, nebyl úplně nejlepší nápad. Zachmuřeně si prohlížel krvavou ránu na hlavě a v domnění, že Tony pořád spí, k ní vztáhl ruku s úmyslem odhrnout vlasy a zjistit, jak je to vážné.
Na poslední chvíli si všiml, že pan Starkless nespí, ale unaveně mžourá do světla.
Derien cukl rukou zpět a nasadil svůj typický arogantní výraz s velkou dávkou škodolibosti.
„Ahoj Tony… Hrál sis na hrdinu a teď nemáš na právníka?”

„Nejsem naladěn na špatné vtipy, pane Coxi,“ zamručel, když skrze napuchlé oči identifikoval mohutnou postavu, sklánějící se nad jeho “postelí”.

Pamatuješ si den, kdy jsem tě potkal? Okamžik, kdy jsi mi převrátil můj svět na ruby? Stal jsem se závislý… na tobě. Proč tě nemůžu získat? Proč o mě nestojíš? Proč se nenecháš spoutat? Proč to nevidíš? Proč nejsi schopen slyšet… Proč sis nevzal aspoň ty podělaný prachy?!

„Nemůžete mi místo těch keců zařídit sprchu? Smrdím jak děv…,“ skousl to slovo, kterým ho ten bastard včera večer nazval.
„Nebo aspoň žvýkačku, mám divnou pachuť…,“ zarazil se, když si uvědomil, co bylo naposled obsahem jeho úst.

„Koukám, jsme se špatně vyhajali…” pohodil obočím detektiv Cox a vstal, „upřímně… nečekal jsem, že s váma bude nějaká domluva, pane Starklessi. Takže to uděláme jinak.” Chytil ho za paži a dost hrubým způsobem ho vytáhl z tvrdé postele. Postavil ho k mřížím a vrazil mu do rukou oblečení, které nechal mladý strážník viset na dveřích.
Tony pustil deku, kterou dosud skrýval svou nahotu a znechuceně roztáhl květovanou havajskou košili s velkým papouškem kakadu na zádech: „Další způsob, jak mě ponížit, detektive? “

„Jestli odsud chceš odkráčet nahej, nebudu ti v tom bránit,“ odtušil mu otráveně Derien.

Jedna noc v tomhle ‚luxusním‘ baráku mu stačila, neměl nejmenší chuť strávit tu další. I když vůbec netušil, kam ho chce Cox odvést, to vědomí, že odsud bude moci vypadnout, ho přinutilo mírně protáhnout ztuhlé svaly, obléknout si košili a s odporem se nasoukat do ošuntělých bermud. Když mu poté detektiv ještě přehodil přes ramena svou bundu, ucítil kolem páteře mrazivé chvění. Těžká vůně, prosycená detektivovým  potem, byla nezaměnitelná. Otřela se Tonymu o krk a tiše zasténala jeho jméno hlasem Deriena Coxe.
Silný stisk na pravé paži ho ale okamžitě vrátil na zem: „Coxi! Sundejte ze mě ty špinavý pracky!“
I přes nadávky a odpor z posledních sil byl však vděčný za to, že ho odsud táhne pryč.

„Berete si ho sebou, detektive?“ zeptal se mladý strážník, když se dostali až do hlavní místnosti.
„Jo…“ potvrdil mu Derien, „příkaz k propuštění je na stole.“
„Potřebuji si zavolat!“ bránil se Tony, ačkoliv ho vůbec nikdo neposlouchal.
„A podepíšete mi převzetí?“ pokračoval mladík.
„Ne…“ zazněla odpověď.
„Nejsem žádný zboží!“ rozčiloval se dál Starkless.

Co to má znamenat? Jaký příkaz k propuštění? Byl to můj šéf? Tak kde mám, kurva, oblek a pořádný odvoz?! Ne, kdyby v tom měl prsty šéf, nebyl by tu ON. Je z protidrogového! Do prdele, doufám, že našli moje auto a celý mi ho prohrabali! Ta špetka trávy je na lékařský předpis!

Jeho myšlenky přerušilo ostré denní světlo. Než se stačil rozkoukat, nacpal ho Derien na sedadlo spolujezdce svého BMW.
„Zůstaň, kde si!!” vyštěkl a zabouchl za ním dveře. Rychlým krokem obešel auto, nasedl a nastartoval.
„O co tady jde?“ zamračil se Tony.
„Tohle není vaše práce nebo ano?“ pokračoval rozčileně a vzápětí si i sám odpověděl: „Těžko. Jsem přece jenom děvka a ty zůstávají hnít v base. Tak na co si tu hraje…”

Derienova trpělivost přetekla. Měl toho dost. Chytil ho za bundu pod krkem a přitáhl si ho k sobě: „Jsi jako psí hovno, do kterýho jsem před dvěma tejdny šlápl, a nemůžu se toho smradu doteď zbavit!”

Ještě včera večer se Tony dotýkal jazykem krvácející rány na jeho obočí. Připadala mu sexy, ale takhle z blízka, s několikahodinovým odstupem a za denního světla, vypadal detektivův obličej hrozivě. Nechal ho zmlátit, ublížit mu, a přitom mu na něm tolik záleží. Chtěl ho mít jenom u sebe, ale vlastní posedlostí zničil i tu malou naději, na to, že by ho mohl někdy mít. Klesl na úplné dno sám před sebou i v očích toho, kterého tolik miloval. Detektiv ho pustil a on jenom sklopil hlavu. Už se nedokázal dál dívat do těch modrých očí, ze kterých stejně nedokázal nic vyčíst. Když mu v klíně přistál sáček na důkazy, obsahující jeho doklady a klíče od auta, leknutím sebou trhl.

„Nic víc nezbylo,” dodal na vysvětlenou Derien, zařadil a dupl na plyn.
„Auto rozebrali během hodiny a prodali i tu zasranou peněženku, ve který ty doklady byly. Ale ty klíče si schovej, jako vzpomínku na náš “romantickej” večer a tvý blbý nápady,“ odfrkl si a jen tak tak se vyhnul náklaďáku poté, co sám projel na červenou.
„Když jsem si je od toho chlápka… bral… řek‘ mi něco zajímavýho,“ pokračoval naprosto klidným hlasem.
„Prý mu za to někdo zaplatil. Popis nejasnej, značka auta falešná. Z věcí, který ti sebrali byl prej trochu zklamanej, ale odnes‘ si aspoň klíče od domu a mobil. Radil bych ti podat trestní oznámení, ale ty seš tady právník,“ dodal bez zjevných emocí a najednou úplně změnil téma: „Jedl jsi něco?“

Ta otázka Tonymu úplně vyrazila dech a rozehnala veškeré obavy o jeho těžce nabitou sbírku luxusních sportovních vozů. Udiveně k němu zvedl hlavu.

Jídlo?

Derien na odpověď nečekal. Zajel k okraji přecpané silnice, beze slova opustil auto a zaběhl do rychlého občerstvení. Tony by přísahal, že to byl stejný krámek, který potkal včera v noci. Ani ne za minutu se detektiv vrátil a vrazil mu do ruky hot dog přeplněný vším možným.
„A nechci tu žadnej bordel!“

Tony převracel ten velký kus čehosi v ruce s nakrčeným nosem. Coxova výhružka ho donutila rozhlédnout se konečně po interiéru auta, aby zjistil, že se tu nikde neválí ani účtenka z benzínové pumpy. Měl chuť vyhodit tu věc, kterou detektiv nazýval jídlem, dveřním okýnkem. Nažloutlý list salátu, kousky krouhaného zelí s hnědými okraji, párek z masokostní moučky, kečup složený ze stoprocentní jablečné dužiny… to všechno… chutnalo skvěle a on tohle krátké setkání chápal čím dál méně.

Málem jsem tě zabil, Deriene Coxi. Nic pro tebe neznamenám. Tak proč?!

Tony však nedostal příležitost si na tuhle otázku odpovědět. Způsob, jakým ho detektiv vykopl před jeho domem a zabouchl za ním dveře od auta, byl horší než plivanec do tváře. Tenhle člověk mu v jeden okamžik dokázal dát všechno a se stejnou lehkostí ho o to “všechno” zase obrat.

Paní Maki na něj čekala s náhradními klíči od domu. Snad poprvé se k ní zachoval nezdvořile a nechal ji stát venku se starostlivými otázkami v očích. Nestál o společnost, ani neměl chuť se nikomu zpovídat. Sebral ze stolu v hale poštu, která dorazila brzy ráno a vyšoural se pomalu po honosném schodišti až do prvního patra. Zapadl do pracovny a bezmyšlenkovitě odhodil svazek obálek na pohovku. Jen nerad sundával z ramen Derienovu leteckou bundu za minimálně pět set dolarů, ve které ho vykopl z auta a nejspíš ani nepomyslel na to, že se pro ni vrátí. Dráždivá vůně jejího majitele přebíjela i výrazný pach pravé kůže.

Tohle nemám zapotřebí.

Zdraví rozum mu to připomínal na každém kroku, ale jeho srdce, touha i známá vůně ho znovu nakopla k tomu, aby bojoval. O něj.

Přehodil ten kožený ‚poklad‘ opatrně přes židli, stáhl si křiklavou košili i ošuntělé bermudy a mrskl s tím do odpadkového koše. Neměl v plánu se ještě někdy oblékat jako Nick Slaughter. Momentálně ho nezajímalo, jestli někdo nezvaný navštívil jeho dům, ani jestli jeho garáž zeje prázdnotou. Jistě, věděl, že to musí nahlásit, ale právě teď ze sebe nutně potřeboval smýt špínu, vykoupat se v desinfekci a vlasy preventivně ošetřit proti parazitům. Místo toho se však pouze zapřel rukou o zeď sprchového koutu a pozoroval, jak mu vodní kapky stékají v jednom prameni středem jeho hrudníku, slepují drobné chloupky těsně u kořene penisu a zahalují ho do ochranného vodního vaku. Tak jako Derienovy velké ruce, které by ho nejspíš pár tahy dokázaly uvolnit.

Přišel sis pro mě a vytáhl mě z vězení. Proč? Někdo tě poslal?

Tony udělal krok dopředu, aby změnil směr dotěrné vody, tolik připomínající doteky muže, na kterého nedokázal přestat myslet. Horká voda mu ihned zdůraznila prohnutou páteř a pod svým proudem brala všechny obratle. Vetřela se mu mezi půlky a dostala se i k místu, které okamžitě zareagovalo. Cítil, že je připraven HO přijmout.

Chci tě! Zkoušel jsem to cestou, která je mi vlastní. Vždycky jsem měl všechno, po čem jsem zatoužil. Jenomže na tebe nic neplatí. Moje snaha tě získat je ti k smíchu. Jsi přece polda. Vím, že ti na lidech záleží. Tak proč nemůžu patřit mezi ně? Proč tě nemůžu mít?

Zapřel se i druhou rukou o orosené obklady.

Vidíš, nedokážu se sám sebe ani dotknout. Nechci. Potřebuji tvou pomoc. Je pro tebe snesitelnější, vidět mě v tričku a cpát se hot dogem? Hnusí se ti to, čím jsem?

Cítil, jak tvrdne. Zaklonil hlavu a nechal drobné kapky vody laskat svůj obličej se stejnou něhou s jakou mu Derien dýchal do tváře. Když zavřel oči, přísahal by, že ho na tváři šimrají konečky vlasů barvy havraních křídel. Nevědomky pootevřel ústa, aby nechal jeho vlhký jazyk vklouznout dovnitř a čirou tekutinu plenit své rty v násilném polibku. Miloval to.

Kdybych byl jenom řadový občan, bral bys mě vážně? Dokázal bys mě pak snést? Třeba jen proto, že mám problémy? Velké problémy?

S touhle spásnou myšlenkou se vypotácel ze sprchy, zanechávajíc na mramorové podlaze vlhké otisky svých chodidel. Z vlasů mu ještě kapala voda a utvářela na bílých obálkách mokré fleky. Odhazoval jeden dopis za druhým, až našel ten, který potřeboval. Dal si záležet, aby při otevírání nepoškodil to, co bylo uvnitř. Rozložil anonym na stůl a trpce se usmál.
„Máte rád svou práci, detektive Coxi? Protože já mám nepřátele, hodně nepřátel. A je načase s tím něco dělat!“

Sebral ze stolku jeden z pěti telefonů, které měl a vytočil číslo tokijského policejního prezidenta. Byly to už dva roky, co vysekal jeho syna, Yaokiho, z prodeje drog. Mladý synátor trochu přestřelil, což se Tonymu právě teď náramně hodilo.
Než se stačil vydatně najíst, zazvonil u jeho dveří poslíček s úřední obálkou, jejíž obsah mu zajistí vše, po čem tolik prahl. Musí to vyjít. Derien Cox nebude mít jinou možnost. Spěšně se oblékl, zkontroloval svůj vzhled v zrcadle a zamaskoval si pramenem vlasů rozbité místo těsně nad spánkem. Když odcházel, zacvakl bez rozmyslu pootevřená dvířka malého trezoru. Nedokázal totiž v tuto chvíli myslet na nic jiného, než na NĚJ.

Štítky

0 komentářů u příspěvku “Řekni, že mě chceš! – Kapitola 6”

Napsat komentář