Polibky vlků – Kapitola 1

4
25
zhlédnutí
Odin, der Göttervater. Odin se zbraní, vlky a havrany (W. Wägner, 1882).

Odin dosedl na svůj trůn a k nohám mu ulehli oba Nenasytní. Až po hodné chvíli vlétli do Valaskjalfu s křikem také jeho havrani Hugin i Munin a usadili se každý na své straně trůnu.

Bůh války, smrti, magie i extáze trpělivě počkal, až se jeho ptačí společníci dohádají a poté se otázal tak, jako každé ráno: „Co je nového, mládenci?“

Munin čekal přesně na tohle, skočil mu na rameno a nedbaje Geriho výhružného zavrčení, načechral zobákem Odinův dlouhý vous: „Dole se schyluje k bitvě, můj pane. Obrrrovská horrrda padlých válečníků navštíví síně Valhaly. Valkýrrry již vyrrrazily.“

„Výborně,“ odpověděl spokojeně Odin a ohnal se po dotěrném zobáku. Munin tak tak uskočil před obrovskou tlapou svého pána a posadil se zpět na opěradlo stříbrného trůnu. „Nic víc?“

„Jinak všude klid, můj pane,“ odpověděl skromně Hugin po jeho pravici.

Munin slétl dolů k jednomu z vlků a posadil se mu na hřbet. Dřív, než se však Freki stačil ohnat, vznesl se do vzduchu a zakroužil jim nad hlavou: „Slejpnirrr už je neklidný, pane, cítí krrrev.“

„Já vím,“ zabrbral vstávající Odin a sebral svoji zbraň, což byl povel i pro oba vlky.

„Ne, vy zůstaňte tady!“ zahřímal. Freki jen tiše zakňučel a přikrčil se zpět, Geri vycenil zuby a zůstal stát. Věděl, že neuposlechnutí se trestá, ale nechat svého pána bez dozoru, bylo pro něj mnohem horší. Větrný bič olízl jeho světlešedou kožešinu a přinutil ho znovu lehnout. Lehnout, ale nikoliv zakňučet bolestí. Sledoval rozložitá Odinova záda s nechutí a ponížením. Nevnímal krev na hřbetu ani upřený pohled dvou korálkových očí, které ho s napětím sledovaly. Muninův krákoravý smích však slyšel dobře. Zuřil. Když však rozpoznal dusot kopyt osminohého Slejpnira, zapomněl na svůj vztek i chuť oškubat toho drzého opeřence až na prdel a vyrazil.

„Frrreki!“ požádal tiše Hugin Geriho bratra a jeho prosba byla vyslyšena. I když byl Freki méně průbojný, byl o něco větší, než Geri. Dohnat ho pro něj nebyl problém. V běhu chňapl po jeho nejbolestivějším místě a strhl ho k zemi.

Oba vlci udělali několik krkolomných kotrmelců, ale v mžiku byli zase na nohou. Z Geriho ve výhružné pozici s krvácejícím uchem a vyceněnými zuby šel strach. Hrdelné a hluboké vrčení však nemělo na jeho bratra pražádný účinek. Freki, stojící mu v cestě nehodlal ustoupit za žádnou cenu.

Hugin v ten moment své žádosti zalitoval. Brutální rvačka, ke které se schylovalo by totiž Geriho stála další krev a bolest. I když byl hbitý a dravý, na svého bratra nikdy neměl. Freki, ač byl mnohem klidnější povahy, disponoval děsivou silou.

„Co se to tady děje?“ ozval se sametový ženský hlas odněkud z druhého konce stříbrných síní. Hugin poplašeně vzlétl do vzduchu a s úlevou proletěl těsně nad vlky, aby narušil nebezpečné napětí a zdůraznil příchod jejich „paní“.

Frigg, vysoká bohyně nevídané krásy a moudrosti, ladně kráčela směrem k oběma zuřícím bratrům. Sněhobílé šaty zdobené volavčím peřím se jí vlnily kolem nohou jako mořská pěna při každém jejím kroku. Zastavila se několik metrů od nich a zůstala chvíli tiše stát, aby jim dala čas se trochu uklidnit.

„Geri…,“ oslovila ho mírně, „tvoje schopnost působit potíže nejenom sobě, ale i všem kolem, začíná být lehce… obtěžující.“

Odpovědí jí bylo pouze krátké zavrčení.

„Nebuď drzý, nebo nechám tvého bratra dokončit, co začal,“ zareagovala stejně klidným tónem. Byla si vědoma, že u některých společníků svého manžela nemá dostatečný respekt, nemohla však dopustit, aby se roztrhali na kusy. Trpělivě vyčkávala, až si oba uvědomí, že pokud neuposlechnou, nezůstane pouze u neškodné domluvy. Gerimu to muselo dojít jako prvnímu a tak se i stalo. Několik minut stál nehnutě, upřeně sledující každý pohyb svého soka. Nakonec však povolil napětí ve šlachovitém těle, připraveném k útoku, otočil se a spěšně odklusal pryč. Freki poté neměl již k protiútoku důvod. Vyčerpaný vnitřním bojem, zda raději pustit žilou vlastní krvi, nebo dopustit další ponížení způsobené trestem jejich pána, odběhl k trůnu a ulehl na své místo. Frigg ho zkontrolovala pohledem a v duchu proklela svého muže za tyhle starosti navíc. Nikdy by si nepřipustila, že ji ta péče o ně zvláštním způsobem uspokojuje a to jediné, co ji skutečně vadí, je jejich zvířecí podoba. Tiše si povzdechla a vydala se hledat druhého vlka, silně krvácejícího z pravého ucha a krku. Tušila, že přijetí, které se ji dostane, bude chladné a nepřátelské, přesto hodlala využít alespoň ten kousek respektu, který u něj měla, aby zkontrolovala jeho zranění. Našla jej na místě, kde většinu času odpočívali. Ležet u krbu s věčným plamenem na navrstvených teplých kožešinách a neklidně dýchal. Neotočil se, ani když k němu poklekla a projela mu štíhlými prsty hrubou kožešinu na zádech, jejíž světle šedé pesíky třísnila temně rudá krev.

 

Paní se konečně vrátila, ale Hugin sledoval její příchod s obavami.

„Munine! Potřebuje tvoji pomoc!“ zvolala pevným hlasem, který se rozletěl po vysokých síních Valaskjalfu a vracel se jí v tiché ozvěně zpět. Její oči přejížděly po vysokých sloupech i obřích oknech tvořených ledem a marně hledaly sebemenší pohyb.

Zvuk dlouhých černých křídel opírajících se o chladný vzduch ji přiměl okamžitě zareagovat. Havran se vznesl, ale dřív, než stačila drzého ptáka zachytit do sítí z magických slov, zmizel za vysokými zdmi.

„Munine!!“ křikla rozzlobeně, přestože věděla, že se ten malý provokatér nevrátí. Vždycky si dělal, co chtěl a poslouchal jen jediného. Byla pro něj méně než vzduch, to ji však neodradilo v pokusech ho alespoň částečně zkrotit. Měla k tomu důvod. Léčitelské schopnosti prostořekého Munina byly obdivuhodné, škoda jen, že jich využíval tak málo. Hugin by si se silnou mocí uzdravovat jistě poradil mnohem lépe, jemu však bylo do vínku dáno něco úplně jiného. Přesto i on dokázal částečně zhojit ránu. Díky své touze a odhodlání se mu podařilo přesměrovat magii ve svém těle a použít ji i k tomuto účelu. A i když byla jeho schopnost velmi chabá, musela pro dnešek stačit.

„Hugine?“ oslovila Frigg druhého havrana a lehce upažila pravou ruku. Ten pochopil a odrazil se od opěradla stříbrného trůnu. Proletěl kolem ženy v bílém, a než dosedl na zem, zavadil dlouhou perutí o konečky jejích prstů. Vzduch se mocí bohyně rozvlnil a uzavřel oba v magickém víru, v jehož oku se děly věci, běžným smrtelníkům zapovězené. Trvalo to jen pár vteřin. A když přivolaný severský vítr rozfoukl poslední cáry vzdušného kouzla, byl Hugin pryč. Namísto něj jí klečel u nohou muž.

Vlasy barvy havraních křídel mu v hustých pramenech padaly až na úzká ramena. Rovné a lesklé s nádechem do modra, jako pera černých letců. Když pozvedl hlavu ke své paní a upřel na ni černé oči, zatajil se jí dech, jako vždy když na ni pohlédl. Byl krásný, nelidsky krásný, i přes ostře řezané rysy a větší nos.

„Pospěš si,“ řekla tiše. Když vstal, Frigg naposled obdivně sklouzla po jeho nahém těle chvějícím se zimou a nepatrným kývnutím ho propustila.

Hugin spěchal, tak jak mu bylo poručeno, do tepla i pomoci příteli. Pocit chladu, který se mu nepříjemně vtíral do kůže, byl jednou z mála věcí, na kterou si v této podobě nedokázal zvyknout. Prošel spletí kamenných chodeb a zastavil se u vstupu do Geriho pokoje. Než prošel oblačnou párou chránící vstup i soukromí obyvatelů, krátce zaváhal. Přál si, aby zranění jeho vlčího přítele nebyla příliš vážná a… také tajně doufal, že na sebe Geri nechal paní sáhnout.

Když vstoupil, prokřehlým tělem se mu rozlilo teplo, úleva a ještě něco. Geri ležel na břiše a levé tváři, ulevoval tak dlouhé tržné ráně pod uchem, táhnoucí se mu až ke klíční kosti. Pohled na muže s krátkými šedobílými vlasy a zvláštní zelenožlutou barvou očí, Huginovi rozpumpoval krev žilách. Byl si jist, že je to pouhá nervozita z přítomnosti někoho, ke komu už tak dlouho vzhlíží. Sám netušil proč, ale jeho nedostupnost a odměřenost ho spíš lákala, než odpuzovala. I tak se právě teď bál prudkého odmítnutí. Chvíli tiše přešlapoval na místě, než se konečně odvážil promluvit: „Geri…?“

„Vypadni…“ hlas vlčího muže byl přísný a trochu chraplavý.

I když to Hugin čekal, zabolelo to: „Paní mi poručila…“

„Zapomínáš, kdo je tvůj pán?!“ Geri sebou zlostí trhl, až zasychající rána znovu praskla. Nenáviděl tu ženu. Za to, že se jí nedokázal vzepřít. Za to, že si pohrávala s jeho hrdostí vlka, proměnou v tuhle slabou a neschopnou lidskou bytost. Byl pouhou hračkou v rukou bohyně, která zná tajemství budoucnosti všech, ale nechává si je pro sebe. Dokáže ji i měnit? Jak?

„Ne, ale… Já jen… podívám se na tu ránu a zase půjdu,“ Huginova slova přerušila tok jeho nenávistných myšlenek.

„Řekl jsem: vypadni!“ zlost v Gerim sílila každým slovem a on se ji rozhodl jednoduše vybít na tom, kdo mu dobrovolně nastavil tvář. Je to snad známka slabosti? Slabosti těla, ve kterém se teď nachází? Rukou si rozmázl tekoucí krev po krku a prsty utřel do kožešiny pod sebou. Nervozita a nejistota z nenáviděné formy se mísila s pocitem bezmoci a vztekem. Stačilo málo aby…

Náhle ucítil na tupě pulzující ráně něžný dotek. Zprudka se nadechl, aby mohl ostře zaprotestovat, ale teplo a příjemné šimrání okamžitě nahrazující nepříjemnou bolest ho zarazily. Navzdory svým pocitům nedokázal odstrčit Huginovy hojivé ruce. Byl to zvláštní nepopsatelný vjem laskavosti a pozornosti, který neznal.

„Vzala ti křídla…“ namítl umíněně, hledíc do černých, soustředěných očí.

„Až se Odin vrátí, dostanu je zpět,“ odpověděl pohotově jeho přítel.

– „Necítíš se bez nich jako nahý?“

„Jsem nahý,“ usmál se Hugin kysele a cukl rukou zpět. Zkontroloval pohledem svoji práci a nejistě sklopil zrak k zemi: „Ta jizva je dost… ošklivá, nepovedla se mi…“

„Pod srstí nebude vidět,“ přerušil ho Geri nepřítomně, a od chvíle, co Hugin utrousil poznámku o nahotě, si ho bezostyšně prohlížel odshora až dolů. Nikdy ho neměl tak blízko. Nikdy neměl možnost si ho tak detailně v téhle formě prohlédnout a svoje nové tělo obvykle úplně ignoroval. Hugina to zaujetí se kterým na něj zíral, znervóznilo. Netušil proč, ale ustoupil raději o krok zpět: „Měl bych jít.“

Jeho vlčí přítel rychle vstal ze svých kožešin a ta, která skrývala většinu jeho nahoty, mu dopadla k nohám: „Ne, počkej… Říkáš, že ti nevadí být takhle? Rád bych věděl proč.“

Než se Hugin stačil vzpamatovat, stál těsně u něj a dýchal mu do tváře. Nahnul se k němu ještě blíž a zhluboka nasál jeho pach.

„Zhoršil se mi sluch i čich. Cítím jenom zvláštní…,“ znovu nosem vydatně vdechl teplý vzduch těsně u jeho ucha.

„Neumím to popsat…,“ ukončil tiše svoji snahu identifikovat nezvyklý pach a nechápavě nahnul hlavu na stranu, tak jako to dělal i ve své přirozené podobě.

Hugin ztěžka polkl a opět se o krok vzdálil: „Nevadí mi to, protože…“

„Proč?“ zazněla nedočkavá otázka.

„Protože…“ nedokázal se vymáčknout, každý jeho krok vzad byl následován Geriho krokem vpřed.

„Musím jít!“ vyštěkl ve chvíli, kdy narazil zády na stěnu. O něco málo vyšší a mohutnější šedovlasý muž, však vztekle zasyčel: „Neodpověděl jsi mi.“

Hugin si všiml jeho mírně protáhlých špičáků a raději sklopil oči. V téhle chvíli nechápal sám sebe. Tohle přece vždycky chtěl. Být tak blízko, že by se ho mohl dotknout.

„Geri, prosím… Nech mě jít.“

Ten ho nepřestával očichávat: „Chci to vědět. Chci vědět proč mě ten pach tak… dráždí.“ Prohlížel si ho jako dravec, který přemýšlí, kam se zakousnout a jeho zvířecí instinkt také nakonec vyhrál. Otřel se tváří o tu jeho a olízl mu ji od ucha až k nosu. Hugin ze sebe vyrazil přidušený vzdech a chňapl po jeho zápěstí: „Co to… co to děláš?!“

„Nevím, ale chci to…,“ dostalo se mu nechápavé odpovědi.

„Chceš… chceš co? Vědět, proč?“ jeho ptačí srdce mu téměř vyskočilo z hrudi. Vnímal, jak se mu divoce rozproudila krev v těle a způsobila nepříjemný tlak v podbřišku. Věděl, co to znamená. Pozoroval lidi celý svůj život, viděl je rodit se, umírat, milovat i nenávidět. Tohle tělo možná bylo slabé, ale bylo také jedinou možností, jak se tomu, kterého tolik miloval, dostat blíž, dotknout se ho… spojit se s ním. A on zoufale toužil poznat, jak chutnají polibky vlků.

Geri se jako malé dítě, které objevuje svět, dotýkal prsty jeho zčervenalé tváře a rtů. Měl podobné pocity jako kdyby cítil vlčici v říji, ale Hugin nebyl ani jedno, ani druhé. Přesto nepřestával prozkoumávat nepoznané novými smysly, jakými byly výrazná chuť a hmat. Dráždilo ho, jak jeho společník dýchá, jak pootevřel ústa a na chvíli v nich schoval zvědavé prsty. Fascinovaně vnímal nejistý dotek jeho dlaně na svém boku. Neznal jiných něžností, než bylo olizování a otírání. Vlhkými prsty mu proto utvořil cestičku až k uchu a pevně uchopil jeho štíhlou šíji. Přejel mu nosem od brady až ke spánku a jazykem, který šel ve stejné stopě, zpečetil svoji žádost o páření. Když jeho rozhozený milenec nereagoval, vrátil se zpět k bradě, aby svoji ochotu spojit se zdůraznil.

„Takhle ne…“ zaslechl tichý protest a zarazil se.

Mírně se odtáhl, aby mu lépe viděl do rozrušených očí, opět dal hlavu na stranu svým typickým způsobem a nechápavě se zeptal: „Ne…? Jak? Ukaž…“

Hugin jeho „nelidské“ a přímé jednání naprosto chápal, přesto ho vyvádělo z míry. Na chvíli zavřel oči, aby se mohl soustředit jenom na příjem potřebného kyslíku, a pak se nejistě přiblížil svými rty k těm jeho. I ten lehký dotek ale přiměl Geriho cuknout hlavou zpět.

„Znovu…“ požádal ho vlčí muž a tentokrát mu sám vyšel vstříc. Když se jejich rty dotkly Geri sjel rukou z jeho šíje k pasu a přitáhl si ho k sobě.

Hugin zřetelně ucítil jeho erekci, což z něj vymámilo tichý sten a dopomohlo k vlastnímu silnému vzrušení. Vědomí, že na něj jeho milenec reaguje takhle, mu přivodilo krátký záchvěv orgasmu. Pootevřel ústa, zuby lehce stiskl jeho horní ret a silně nasál. Nervozita ale i vzrušení z neznámého přitiskly jejich těla ještě blíže k sobě. Jazykem přejel po jeho zubech a zavadil o ostrý špičák.

Geri zaváhal, ale nakonec povolil silné žvýkací svaly a pustil ho dovnitř. Překvapený měkkostí a něžností Huginova jazyka i chutí jeho slin hlasitě zasténal. Trvalo mu jen chvíli pochopit, co se od něj žádá a s dravostí sobě vlastní mu začal polibky oplácet. Jeho chuť se spojit byla každou vteřinou silnější a nyní si byl jist, že svolení dostal. Zvířecí instinkt pářit se opět zvítězil nad zvědavostí a něhou. Než si stačil Hugin uvědomit co se děje, stál čelem ke stěně. Vnímal, jak ho jeho přítel objímá oběma rukama kolem pasu a snaží se po vlčím způsobu dostat dovnitř.

„Geri!!“ okřikl zoufale ztěžka oddechujícího „vlka“, hlasitě cvakajícího zubama.

Ten na jeho hlas kupodivu zareagovat nedočkavým: „Co je?! Zase špatně?!?!“

Hugin se namísto odpovědi s trochou násilí dostal z jeho sevření a udělal několik rychlých kroků k hromadě kožešin. Doufal, že ho dokáže nalákat k sobě a zároveň příliš nevydráždit. Když usedal u hořícího krbu, pochopil, že jeho stav podcenil. Gerimu stačily pouhé dvě vteřiny a byl zase u něj. Vnutil mu pozici na všech čtyřech, a aby se znovu ujistil, že je jeho partner svolný očichal ho od krční páteře až po její konec, kde měl každý normální vlk ocas. Cítil stále ten dráždivý pach a navíc viděl něco, s čím se v takových chvílích ještě nesetkal. Samice tohle obvykle nemívají, Gerimu to ale ve stavu v jakém byl, nikterak nepřekáželo. Bez varování, vecpal čelisti mezi jeho stehna a několikrát mu olízl vzrušený úd i s varlaty. Milencovy protesty a snaha uniknout ho nezajímaly. To jediné nad čím přemýšlel, byla otázka: „Kam?“

Odpověď našel brzy a opět jazykem ověřil říji své „samice“, která sebou škubala nejspíš proto, že žádnou říjí netrpěla. Gerimu ale zmatený instinkt říkal něco jiného. Předpisově cvakal zubama a při vydatném olizování i vydatně slinil. Když usoudil, že by to mohlo už stačit, naskočil si naučeným způsobem na milencův hřbet.

„Geri…,“ zasténal znovu Hugin neschopný se jeho útokům bránit. Ne, že by si to takhle někdy představoval, ale i když si ho jeho „vlk“ bral po svém, bral si ho. A přestože toužil po dotecích a laskání jaké viděl u lidí, neměl sílu ho zastavit. Ovládaný vzrušením i strachem se přestal úplně bránit a nechal ho udělat, co mu velel instinkt. Vyhrkly mu slzy, když si Geri neomaleně hledal cestu dovnitř. Přál si vidět mu do očí, ale spokojil se i s jeho hrudníkem na svých zádech, hlasitým sténáním a krátkým zvířecím přirážením. Byl šťastný, že jsou konečně spolu, ale zároveň zklamaný způsobem jakým k tomu došlo. Sobeckým, sloužícím jenom ke splození potomstva, hnaným silným instinktem přežít. Nemělo to nic společného s tím, jak to dělají lidé. S láskou i pro toho druhého.

Když jeho vlčí přítel skončil, ujistil se pohledem i čichem, že je vevnitř všechno a nic nepřišlo nazmar. Hugin se po hrubém „znásilnění“ jenom schoulil do klubíčka, a vydýchával bolestivý zážitek. Nedokázal se ubránit slzám. Zklamání, které cítil, pálilo víc, než škrábance na břiše, otisky zubů na krku i rozedraný zadek.

Geri se natáhl vedle něj a chvíli ho zachmuřeně pozoroval. Konečně ze sebe dostal to napětí a jeho uvažování se vrátilo k normálu. S jakoukoliv normální samicí by se cítil jako vítěz a spokojenost by byla na obou stranách. Ale Hugin nebyl normální samice a Gerimu došlo příliš pozdě, že by se k němu asi neměl ani tak chovat. Nikdo mu neřekl, jak, ale musel připustit, že k tomu nebyla příležitost. Jeho vinou.

„Špatně, že?“ zeptal se provinile dnes už poněkolikáté. Odpověď ale nedostal. Ucítil totiž příchod svého pána, svého jediného pána, se kterým mohl být tím, čím skutečně byl. Škubl hlavou k východu, tam kam mu ukazoval šestý smysl, a kterým vzápětí proletěl ven obrovský černý havran, aby uvítal Odina ještě před branami Valaskjalfu.

„Hu…!“ než stačil vykřiknout celé jeho jméno, změnilo se lidské slovo na krátké zklamané zavytí.

***

Geri odpočíval u dřímajícího Odina, upřeně sledujíc Huginovo černé lesklé peří. Přemýšlel. O polibku, slzách i dotecích, o bohyni, která věděla vše i o tom, že ho touží udělat šťastným. S hrůzou si však uvědomil, že ten, pro koho chce žít, už není ten, kterému nyní leží u nohou.

4 KOMENTÁŘŮ

  1. Drobné ledové nožičky na kůži, nebo možná je to vzrušení, kdy si představím ty dva, až odhodí své kožichy, a jediná srst, která bude tyd va vlky krášlit, bude hustá hříva na hlavě a jemné chloupky hmm… každý jinde, třeba neznatelné… a stále viditelné štámy na zádech po neviditelném biči svého pána, až bude klečet na kolenou, a bu´d sám přijímat nebo dávat… haa

  2. Jaké to muselo být pro havrana, který se díval do oken lidí a doufal, že tohle také někdy pozná? Doteky, lásku, polibky? S někým, koho miluje. Jak by ale toho mohl někdy dosáhnout, když je každý jiný, jeden v ptačí podobě a druhý v podobě šelmy. Nikdy by nemohli být spolu, nikdy by se ho nemohl dotknout, tak jak to vidívá u lidí. Něžný muž, který chtěl všechno vyzkoušet. Se svým vyvoleným. Mít čas, dostatečně si ho prohlédnout. Osahat. Očichat. Cítit jeho kůži. Všechno to, co je pro někoho důležité. Mazlit se… jen tak a nechat vzrušením třást se celé své tělo. Přes to všechno ho hrozně chce a ta touha je tak nesnesitelná a to chtění už ho provází tak dlouho, že je ochoten udělat pro toho druhého vše. Smířit se s tím, že bude pozorovat svoje sepjaté ruce. Nemoct se dívat, jak se jeho milenec tváří, jak má pootevřená ústa nebo vrásky na čele. Bude doufat, že snad někdy… dostane zase šanci v lidské podobě svého vlka zasvětit do tajů něžných doteků a pozvolné poznávání těla. Že existuje i něco jiného, než zvířecí touha se pářit. Že se nemusí stydět za svou nahotu, za jemnou kůži, kterou nepokrývá jen srst. Tolik bych se také chtěla vlka dotýkat, tak jako Hugin. Přes to vše to ale v Gerim něco zanechalo. Nahlodalo. Už jen to, že jeho pohled nepatří mohutné postavě, u které vždy lehává, ale té křehké bytosti, sedící mu na ramenou. Co se stalo, že cítí něco na hrudníku, co bolí a zároveň hřeje…
    Krásný příběh. Miluju jinotaje, křehké popisky. Už jen větrný bič, nebo příchod bohyně. Neuvěřitelné erotické jiskření mezi oběma milenci. Na jedné straně něžné poznávání a na druhé straně zvířecí touha. Jako oheňa voda. Když se snaží hasit a tišit, ale oheň je silnější. Okamžiky, kdy prohrává…

  3. Hugin nemá pírka, jeho chodidla jsou poraněná a dech se mu krátí pod zběsilým úprkem lesem… poslouchala jsem ty úryvky z dalšího dílu napnutá.. to napětí je bolestivé a touží po dalších střících příběhu

Napsat komentář