Goliash – Sidestory 1 – Chip & Danny

6
28
zhlédnutí

[symple_box color=“green“ fade_in=“false“ float=“center“ text_align=“left“ width=““]
Napsáno pro Tonyho k jeho narozeninám. Všechno nejlepší, Tony…

Doporučení: Bez znalosti původní série Goliash budete nejspíše tápat, takže to ani nemusíte číst.
[/symple_box]

 

…všichni andělé padnou… a když svět ztratí naději, zrodí se poslední jejich druhu… zlatovlasý s duší démona.

Proroctví (2000), s. 2, od. 5.

Tichá, ladná a rychlá smrt. Ani černý, ani bílý… i zkrotit ho lze jen napůl.

Adam Cole (2113)

Výcviková zóna X115-C2, za Zdí, 12. 7. 2111

Vojín Daniel O’Brien ztuhl, když ucítil na krku čepel krátkého meče. Ostří, které prošlo speciální úpravou, aby odolalo novodobým zbraním, chladilo stejně jako stará dobrá ocel. Otřepal se pod mrazivým dotekem tiché smrti a vyčerpaně se pousmál: „Poručíku?“

Proč jsem se, kurva, musel dostat do pazourů zrovna jemu?!

„Modlíte se, vojíne? Bůh vám nepomůže,“ zaslechl těsně za sebou sametový hlas nového velitele Praetorians. Byl klidný, bez známek jakýchkoliv emocí, vzteku, výsměchu či výčitek. Šla z něj hrůza a nebylo to jenom těmi drby, které se o něm šířily.

O‘Brien by si za jiných okolností drze odfrkl, ale ta podivná, dusivá aura, kterou kolem sebe ten mladý muž měl, ho nutila k opatrnosti.

„Ne, pane!“ odpověděl poslušně s hlasitým polknutím. „Skenery mi pod tímhle domem našly podzemní kryt, pane. Doufal jsem, že byste ho mohl… minout, tak hledám vstup.“

Poručík Martin konečně povolil sevření a tiše položil svoji druhou otázku: „Kde jsou ostatní?“

„Rozdělili jsme se, pane!“ přiznal stále klečící Daniel a s úlevou si protřel krk. Chvílí na to si však s hrůzou uvědomil, že se o svůj život opravdu bál.

Je to přece jenom cvičení!

Tenhle argument však pro něj neměl žádnou váhu. Chip Martin byl nový, se špatnou pověstí a podivným způsobem boje. Rozhodnutí generála Rheuse, učinit si z něj svůj stín, nechápal nikdo. Na druhou stranu stejný počet lidí, by si o jeho rozhodnutí dovolil veřejně pochybovat.

Chip. Jméno jako pro psa. I civilisté ho okamžitě začali přezdívat „generálův čokl“, ovšem jenom do chvíle, než se s ním setkali tváří v tvář. Říkalo se, že prý umí číst myšlenky, že mu stačí jediný pohled…

Kecy, nikdo přece nečte myšlenky! přesvědčoval sam sebe. Pomalu a s námahou vstával ze země a sbíral potřebnou odvahu k tomu, aby mu mohl přímo pohlédnout do tváře. Nestačilo to. I když  stál nyní pouhé dva kroky od něj, nedokázal k němu zvednou svůj zrak. Nervózně těkal z bílé rukavice Chipova obleku, přes jeho hrudník, krk a zase zpět. Byl úplně čistý, i po třech dnech v naprosto otřesných podmínkách. Čistý a bez známek únavy.

Možná to ani není člověk, pomyslel si Daniel, možná je to… možná… viděl jsem ho vůbec někdy jíst?

„Zbylo vám nějaké jídlo a voda, vojíne?“ přerušila jeho podezíravé myšlenky další otázka.

Proč se ptá, kurva, na tohle?! O’Brien k němu konečně zvedl oči, ve kterých se neskrývaně zračil i strach. Poručíkův pohled byl ale naprosto klidný a vyrovnaný. Žádná únava, žádné temné kruhy pod vědoucíma, pomněnkově modrýma očima. Dokonale krásná tvář s malým nosem a plnými rty. Nebyl jako žena, i bez vousů měl jeho obličej jistou dávku mužnosti v dokonalé souhře s jemnými rysy.

Vojín O’Brien sebou polekaně trhl, když mladík rychlým pohybem zasunul svůj tantó zpět do pochvy na bedrech: Není přece důvod se ho bát… Kurva… Je jenom divnej… Byla to náhoda… Generál mu věří, taky bych měl…

„Něco málo, pane!“ odpověděl konečně a znovu sklopil zrak. Chip Martin byl zhruba stejně vysoký jako on, ale mnohem subtilnější. Ani tak Daniel nepochyboval, že by zemřel dřív, než by se pokusil vytáhnout svůj Eagle. Věděl, že pokud poručík odhalí jeho úkryt, je to v hajzlu. Chodil a pohyboval se jako kočka, tichý zabiják ozbrojený pouze ostrými „drápy“. Pokud si ho nepřítel pustí k tělu, nemá sebemenší šanci.

Daniel si okamžitě uvědomil blížící se večer a v duchu zaúpěl: A s tímhle chlapem mám strávit noc o samotě?! Kurva!

 

„Taky mi ještě něco zbylo, dáme to dohromady a přenocujeme tady,“ konstatoval suše Chip a rozhlédl se po přízemí rozpadlého domu.

„Budu držet první hlídku, pane!“ nabídl se O’Brien ochotně.

„To nebude třeba…“ zarazil jeho nadšení poručík, když se snažil z báglu vytahat jídlo a pokrývku, „poblíž není nikdo, kdo by nás ohrozil.“

„Jak to víte?!“ ohradil se možná až příliš podezíravě jeho podřízený.

Chip ztuhl. Upřel na něj svoje ledové oči a s děsivou vážností v hlase prohlásil: „Všechny jsem je… zabil.“

Daniel zalapal po dechu a bezděky ustoupil o krok, ve tváři zděšení mísící se se vztekem. Než však stačil říct jediné slovo, poručík se krátce a pobaveně zasmál: „Bojíte se, vojíne?“

Najednou jakoby to nebyl on. Naprosto lidsky se posadil na svoji deku, opřel se zády o kovovou bednu a vydatně se napil ze své láhve s vodou. O’Brien nevěděl co si má o něm myslet. Jeho chování ho mátlo.

Byl to vtip? O co mu, kurva, jde??

Ano, měl strach. Říká se, že přiznání slabosti je prvním krokem k jejímu poražení. Tady to ale nějak nezabíralo.

Poručík trpělivě čekal. Nechal O’Briena stát pár metrů od svého „tábořiště“ a pomalu do sebe soukal nechutnou, ale vydatnou pastu.  Věděl, že vtip, kterým chtěl toho chlápka popíchnout, přehnal. Za normálních okolností si takových reakcí škodolibě užíval, ale jeho hlavním úkolem bylo získat si důvěru těchto mužů a tentokrát veškeré svoje šance zničil hned na počátku. Bojovat s vlastní pověstí, bylo mnohem těžší, než si původně myslel. Dal mu ještě třicet minut a zkusil to znovu: „Vy nemáte hlad, O’Briene?“
Když ani poté nedostal odpověď zavřel oči, aby si dopřál krátkou meditaci. Cítil nervozitu svého podřízeného, jeho myšlenky se mu stále vracely a vnímal i jeho strach. Bylo to vyčerpávající. Proto sebral Danielův bágl, ležící kousek od něj a hodil mu ho k nohám: „Jděte.“

Pustil ho z hlavy téměř okamžitě a ponořil se do svých myšlenek. Myšlenek na osobu, kvůli které opustil všechno co měl, a kvůli které se nikdy nebude moci mezi své bratry vrátit. Měl moc i postavení. A nyní je z něj obyčejný generálův čokl.

Generál… Muž s očima temnějšíma, než je svědomí toho nejlepšího z klanu Stínů. To on… za to může. To kvůli němu se nyní brodí prachem a špínou a užírá se touhou po něčem, co nikdy nebude mít.

Proč?

Pocítil vztek nad svou hloupostí i bezmocí. Uvědomil si, že si ho už hodnou chvíli vylévá na muži, kterého možná k této jednotce přivedlo totéž. Uhrančivý pohled geniálního vojevůdce s tělem a tváří prastarých bohů.

Neochotne otevřel oči, aby se ujistil, že je vojín O’Brien už pryč. Ke svému překvapení však zjistil, že si Daniel rozbil „tábor“ na druhé straně velké místnosti vysušené všudypřítomnou pouští. Chip nenápadně, ale se zájmem i pobavením pozoroval jeho nepochopitelnou snahu udržet se v čistotě i na tomhle místě. Vystříkal na sebe celý sprej pro mechaniky s čistícím gelem a stále nevypadal spokojeně. Chip nepotřeboval jeho osobní složku, aby o něm věděl téměř vše. Avšak bionická pravá paže, do půl těla svlečeného Daniela, dokázala podráždit jeho zvědavost. Mistrovská práce doktora Colea, ale ani ten „zbytek“ nebyl k zahození. Atletický, ne příliš mohutný se zrzavými, krátce střiženými vlasy. Miloval mechy a odstraněním své zdravé paže tuto lásku jen zpečetil. Lásku, za kterou ho mnozí odsuzovali, lásku, která nebude nikdy opětována.

Cítí totéž co já?

Poručík znovu zavřel oči. Byl v téhle jednotce už celý měsíc a to jediné na co se zmohl, bylo masturbovat nad představou generálova zájmu. Získal si jeho pozornost, ale toužil po něčem mnohem větším. Myšlenka na něj ho jako obvykle silně vzrušila. Nenáviděl se za to.

Takhle bude vypadat celý můj život?

 

O hodinu později

O’Brien ležel na pravém boku, jen lehce přikrytý dekou a dřímal. Po dvou probdělých nocích raději zvolil společnost poručíka, než samotu venku. Cítil v jeho přítomnosti strach, ale i jistotu. Nakonec přece jenom došel k závěru, že kdyby ho chtěl skutečně zabít, už by to udělal.

„Danieli?“

Vlastní jméno zašeptané jen několik centimetrů od jeho ucha s ním trhlo a nastartovalo naučenou adrenalinovou reakci. Loktem se prudce ohnal po obličeji útočníka, ale i když byla jeho obrana velmi rychlá, vyšla na prázdno. Setrvačnost úderu ho dostala na záda a on pohlédl do jeho tváře, na kterou zůstal jen němě zírat. Něco bylo špatně. Něco, co si Daniel uvědomil až ve chvíli, kdy mu jeho zápěstí uvěznily těsně vedle hlavy, dvě nečekaně silné ruce.

Co to má s vlasy…?!

Chip Martin bez obvyklé vojenské čepice. Nezvykle pohlednou tvář lemovaly prameny zlatých vlasů, třpytící se v posledních paprscích vše spalujícího slunce.

Daniel znal světlovlasé jen ze starých obrázků. Vidět jednoho z nich na vlastní oči bylo stejně neuvěřitelné jako situace, do které se dostal.

„Panebože…!“ vyrazil ze sebe ochromený tak blízkou přítomností tiché smrti. Pochopil, že tenhle muž skrývá svá tajemství někde mezi nebem a zemí. Cítil, jak mu zběsile buší vlastní srdce a sotva popadá dech. Nebyl schopen souvisle myslet, natož identifikovat pocit, který mu svíral hrudník i hrdlo. Strach? Zvědavost?

„Můžu ti říkat Danny?“ zeptal se ho sametový, tichý hlas, ve kterém nebyla ani známka po útoku či nebezpečí.

„Co… Co chcete?!“ procedil mezi zuby, které zatínal jenom proto, aby se mu viditelně neklepala brada.

„Neublížím ti… Danny. Uklidni se,“ zapředl hypnotickým tónem poručík a sklonil hlavu níž. Otřel se nosem o divoce pulzující tepnu na krku a zakousl se.

„Kurva…!“ vykřikl Daniel a konečně se vzepřel pevnému stisku na zápěstí. Bez výsledku položil svoje křečovitě prohnutá bedra zase na zem.

„Po… po… poručíku…!“ koktal prosebně dál vyděšený vlhkou cestičkou Chipova jazyka, mířící k jeho uchu. Ve tu samou chvíli, kdy si dokázal přiznat, že se stal obětí sexuálního zájmu svého velitele se ztratil v podnětech dráždících celé jeho tělo. Lehké stisky zubů na ušním lalůčku, zlaté vlasy s neidentifikovatelnou vůní šimrající ho na tváři, prsty pevně objímající obě zapěstí i… mírné pohyby pánví směrem k té jeho.

Daniel byl nucen přerušit svoje psí dýchání a polknout: „Jestli k tomu… můžu… něco říct… pane… jsem na ženský.“

Poručík ho však úplně ignoroval. Přesunul své rty nad Dannyho ústa a zlehka mu na ně dýchl. Poté pustil jeho zápěstí a zmizel mu ze zorného pole.

Na pár vteřin zalil O’Briena pocit úlevy. Ale jenom na pár vteřin. Jeho srdce se na několik úderů zastavilo v momentě, kdy ucítil dotek na šňůrce u spodních kalhot.

„Poručíku…!“

Polibek na vypracovaných břišních svalech ho znovu přinutil prohnout záda a představa toho, co se Chip chystá udělat, potupně zasténat.

„Pane… prosím…!“ zaškemral zoufale. Věděl, že ztrácí sebekontrolu a že navzdory své orientaci i rozumu, toho muže… chce.

Chci?! Kdo kurva říká, že ho chci?! Je to chlap… je to kurva chlap! CHLAP!!! Krásnej chlap… To ale ještě neznamená, že se nechám ojet jako nějaká…

Veškeré argumenty vzaly za své. Vlhko a teplo, ve kterém se náhle Danny ocitl, ho přinutilo hlasitě vykřiknout. I když se nedokázal zbavit myšlenky, že si s ním pohrává někdo stejného pohlaví, ucítil jak se mu krev přelévá do míst, ve kterých ji vůbec nepotřeboval. Zatočila se mu hlava z přemíry kyslíku, který tělu dodával svým vytrvalým, rychlým dýcháním. Mozek ho přinutil zadržet dech, aby mu zabránil ztratit vědomí. Daniel si jenom matně uvědomoval své ruce v jeho zlatých vlasech a nepatrné pohyby své pánve vstříc nepopsatelné rozkoši poručíkových úst.

„Na ženský? Opravdu?“ zeptal se s hraným zaujetím Chip, klečící mezi Dannyho do široka roztaženýma nohama. Napřímil se, rychle ze sebe sundal halenu a chvíli se kochal nelibostí v Danielově tváři, kterou způsobilo náhle přerušení vzrušující koupele. Poručík nečekal na odpověď. Chytil ho za lem kalhot, a když dal vojín O’Brien poslušně kolena k sobě, stáhl mu je dolů. Chip hodnou chvíli studoval jeho nahotu, ve snaze nakopnout svoji erekci a potlačit myšlenky na NĚJ. Potřeboval si dokázat, že z něj generál neudělal impotentního magora, že je stále sám sebou. Znovu se sklonil nad těžce oddechujícího Daniela a stáhl si zbytky svého oděvu z boků.

„Poru… číku..!“ zasténal stále nejistý muž pod ním.

„Danny,“ odpověděl mu chlácholivě Chip. Opatrně na něj nalehl a pravé předloktí vsunul pod jeho bedra. „Klid… potřebuju, aby ses uvolnil. Dýchej…“

Odpovědí mu bylo jenom krátké, rozpačité přikývnutí. Několikrát mu pohybem pánve naznačil, kam se snaží dostat, což Daniel pochopil a zcela instinktivně zvedl kolena nahoru.

„Pane…!“ napjatý a vylekaný vojín O’Brien uvěznil štíhlý pas svého velitele mezi silnými stehny moment poté, co mu hbité prsty ledabyle navlhčily místo mezi půlkami.

Poručík se i přesto pohnul.
„Uvolni se…“ požádal znovu a něžně zatlačil. Cítil jak Danielovo tělo ztuhlo a viděl jak mu z napětí a strachu po tváři stekla slza.
„Danny,“ trval na svém a setřel mu z čela pramínky potu, „pusť mě dovnitř.“

Nedal mu prostor na rozmýšlení ani na protest. Připravil ho o panictví hrubě a násilím. Tiskl si ho k sobě, aby mu zabránil uniknout. Poslouchal jeho bolestivé sténání, vnímal nehty drásající mu kůži na zádech a vydýchával vlastní pocit vzrušení z těsného sevření. Trvalo další dvě minuty, než Danny vyčerpáním konečně trochu povolil. Poručík Martin toho okamžitě využil a lehce přirazil. Danielovo tiché heknutí mu v žilách opět rozbouřilo krev. Jeho stále rychlejší pohyby byly také mnohem více ráznější, stejně jako odezva v podobě vzdechů a hlasitého sténání. Pokaždé, když do něj znovu a znovu pronikal, vnímal ustupující napětí i touhu, do téhle chvíle skrytou.
Orgasmus jeho milence přišel náhle. Chip svíral O’Brienovo tělo, ztuhlé v křeči pomíjivé rozkoše, a aby nepřišel o tu svou, prudce několikrát přirazil. Slastnými výkřiky své „oběti“ přikrmoval svoje blížící se vyvrcholení, avšak ani to nepomáhalo. Zpanikařil a přitom zcela nechtěně otevřel svou mysl tmavým očím generála Rheuse… silným pažím, dotekům jeho rukou, polibkům a….

Poručík náhle zalapal po dechu a prudce sebou škubl. Jeho pravidelný pohyb ustal a on se konečně dočkal.

Dokázal to? Ne. Nebyl toho schopen… bez NĚJ.

6 KOMENTÁŘŮ

  1. Miluju ten příběh. Proto, že byl věnován mě, ale i proto, ze dostal Danny těch par chvilek s Chipem a těch pár řádků v Goliashovi. Proto, že může být součástí jednoho snu. Snu někoho… Koho miluju ❤

  2. Taky jsem měla z tohohle vedlejšího příběhu velkou radost. Líbí se mi, jak Haar propojuje Vlhké sny se skutečným Goliashem. Jde z toho vidět, jak si O’Briana váží a hrozně mi to připomíná Aldormu. Je úžasné vidět jak se ten svět rozrůstá a každý střípek do celistvého oobrazu zrcadla toho universa je skvělé znát. Poodkrývá a poodhaluje další věci. Doufám že se dočkáme i dalších takových rozvětvění, ale i hlavního příběhu 😉 .

  3. škoda, že to byl jen jeden jediný okamžik. kdy se Chip potřeboval odreagovat. Nechal Dannyho se zmatenýma myšlenkama, někde uprotřed jungle. Zlaté vlasy zařící i bez pomocí slunečních paprsků. Nevím nic o Chipovi Martinovi. Nesnáším překvapení. Nemám ráda nejistotu. Štve mě, když mi někdo na přímou otázku neodpoví.

Napsat komentář