Goliash – Kapitola 3 – Praetorians

2
17
zhlédnutí

22. 3. 2114, Oáza Eden

Přicházející dvojici zmerčil nejdříve Ivan. Chystal se zařvat nějakou vtipnou poznámku na adresu úplně oholených stromů, ale výraz obou mužů mu ji sebral ze rtů.
„Děje se něco, pane?“ zeptal se s obavami Lorik, poté co i on z Chipovy tváře vytušil nějaký problém.
„Těžko říct,“ odbil ho zamyšleně plukovník a otočil se na desátníka Lewise: „Damiane? Směr jih, hlásit cokoliv podezřelého.

Damian_Lewis

„Vzdálenost?“ zeptal se desátník Lewis.
„Něco tam je. Najdi mi to!“ upřesnil Haar svůj požadavek s důrazem, který nepřipouštěl žádné další otázky. Všichni zacítili akci a s napětím celou situaci beze slova sledovali.
„Ano pane!“ přikývl Damian a na jeho levém předloktí se zhmotnil dosud neviditelný omnitool v oranžové barvě. Desátník několikrát zaťukal prsty do virtuální klávesnice a vedle něj se s tichým zaprskáním objevila malá průzkumná drona. Spokojeně zabzučela a na další pokyn svého pána vyrazila k jihu.

Haar pohledem zkontroloval Chipa, do jehož tváří se začala konečně vracet barva, a zvedl ze země svoji nenáviděnou helmu, která se po nasazení okamžitě neprodyšně připojila ke zbývající části obleku. Hledí však zůstalo stále otevřeno. Plukovník se obvykle vymlouval na omezený výhled, pravdou ale bylo, že z celkového uzavření chytal lehkou klaustrofobii. Z toho důvodu se mu v ní hůře dýchalo, a to i přes vylepšenou filtraci vzduchu a klimatizaci.
Pro zbytek jeho mužů to byl pokyn k tomu, aby udělali totéž. Banda ‚puberťáků‘ se začala připravovat k přesunu a pomalu se měnit na muže a ženy, kteří si své místo v generálově jednotce a ‚dvacáté šesté‘ zasloužili právem těch nejlepších.

„Co to kurva…?!“ zaklel překvapeně po chvíli desátník Lewis.
Plukovník sebou při jeho slovech škubl: „Damiane?“
„Něco mě… sejmulo, pane!“ zakroutil nevěřícně hlavou mladý navigátor a zuřivě se snažil vymáčknout ze svého omnitoolu víc.
Haar zvědavě povytáhl obočí: „Pokračuj…“
„Moc jsem toho nestih‘, pane. Mám jenom pár fotek nějaký polorozpadlý budovy. Je to asi míli odsud a…“
„Těch je tu všude plno!“ přerušil ho plukovník a rozčileně máchl rukou kolem sebe, aby upozornil na dnes již těžko viditelné stopy po tom, že zde kdysi žili lidé. Zbytky zhroucených zdí se již dávno staly součástí zdejšího biotopu a poskytovaly útočiště jak zvířatům, tak rostlinám.
Damiana jeho podrážděná reakce trochu vyvedla z míry.
„Ano pane!“ souhlasil se svým velícím. „Jenomže to co sundalo moji dronu bylo přetížení, pane. A to i přes veškerý ochrany, který jsem jí nainstaloval. Nebylo to něco, pane, ale někdo.“
Haar na něj zůstal jen tiše zírat. Tohle byla ta informace na kterou čekal.
„A dál?“ pobídl ho s napětím v hlase.
Damian nakrčil čelo: „Na skenery jsem nebyl dost blízko, pane, ale podle fotek je odhadovaný stáří tý stavby zhruba sto let. Má přibližně obdelníkovej půdorys, délka kolem padesáti metrů, šířka asi třicet pět, ale je to jen hrubej odhad. Budova přišla kompletně o horní patra, nedá se odhadnout kolik jich původně bylo. Zůstalo jen přízemí, který má z větší části zachovaný stropy. Víc vám neřeknu, pane. Nedostal jsem se ani na padesát metrů, pane,“ ukončil svoje hlášení desátník.
„Ricky? Krytou frekvenci!“ nařídil plukovník po pár vteřinách naprostého ticha s pohledem upřeným k jihu.

Ricky_Lugo

„Ano, pane!“ zareagoval na jeho slova mladý hispánec. „Mají si myslet, že jsme odletěli?“
„Ne, řek’ bych, že jsme jim tou dronou nejspíš pořádně zvedli mandle. Přijdou nás zkontrolovat.“
„Souřadnice rozeslány, pane!“ zahlásil po chvíli Damian.
„Frekvence běží, pane!“ ozval se prozměnu Ricky přes komunikátor.
„Vaše helma, pane!“ připomněl mu pro jistotu Lorik.
Haar v duchu zaskřípal zuby. Věděl ale, že musí. Nemohl riskovat prozrazení únikem vlastního tělesného tepla. Ještě jednou se volně nadechl a poté rezignovaně prohlásil: „Vysunout hledí!“
Oblek zareagoval na jeho hluboký hlas téměř okamžitě a skryl za kouřovým krytem těžko čitelný výraz ve smaragdových očích, relativně malý nos i mužně tvarovanou bradu s dvoudenním strništěm. Po utěsnění se syčivým zvukem vypustil všechen horký vzduch a naplnil se chlazeným s vyšším obsahem kyslíku, ve snaze vyrovnat fyziologické funkce svého mírně klaustrofobického majitele.
Haar potlačil nepříjemný prvotní pocit, zkontroloval ještě připojení rukavic a sáhl si k bedrům pro svou hlavní zbraň. Útočná puška Revenant v barvě jeho obleku se poslušně aktivovala do pohotovostního režimu a vysunula krátkou hlaveň i pažbu. Ačkoliv byla mezi vojáky neoblíbená pro svůj silný zpětný ráz a nepřesnost, Haar ji miloval pro její ničivou sílu, slušný dostřel a kadenci sedm set výstřelů za minutu. Jeho váha dokázala do určité míry krotit hlavní nešvar této zbraně, proto obětoval redukci zpětného rázu a do dvou slotů pro vylepšení nainstaloval přídavné zásobníky.
„Otázky?“ zeptal se a když nikdo nereagoval hned také tuto ‚diskuzi‘ uzavřel: „Standardní postup.“
Vyrazil jako první následován sedmi muži, přímou cestou na jih. Chip s druhou polovinou skupiny zamířil na jihovýchod.
Plukovník se prodíral v čele s připravenou zbraní divokou oázou a pokaždé, když ho přes helmu švihla větev s centimetrovými ostny, děkoval bohu, že si ji přece jenom narazil. Zhruba po dvou set metrech porost začal řídnout, což jim umožnilo větší rozestupy, lepší přehlednost a tím i efektivnější krytí. Obdivovat krásu roztodivných květů, stromů, kapradin i živočichů však nebyl čas. Haarovy myšlenky se ubíraly pouze jedním směrem… na jih. Přestože informace zobrazující se na vnitřní straně plukovníkova hledí nevykazovaly žádnou anomálii zastavil se asi po dalších šesti stech metrech chůze a všech sedm mužů udělalo totéž. Jeho oči se marně snažily najít zdroj varovného pocitu, který tak neodbytně dorážel na jeho smysly. Bez výsledku. Ani tohle ho ovšem nepřimělo pokračovat dál.
„Zaujměte pozice,“ zavelel a sám si zvolil místo za nejbližším kmenem stromu. Když se otáčel na svou jednotku, zahlédl už jenom kývající se větve nízkých keřů. Rozhodl se vyčkávat. Zavřel oči, aby dal větší prostor svému sluchu. Na chvíli potlačil nepříjemné důsledky úplného uzavření a zklidnil svůj nervózní dech. Pečlivě vnímal okolní přírodu a snažil se najít mezi tou obrovskou směsí zvuků něco, co tam nepatří.

„Pane!“ vyrušil ho z jeho rozjímání Damian. „Deset ozbrojených mužů, z jihu!“
Plukovník otevřel oči: „Vzdálenost?“
„Asi padesát metrů, pane! Zlikvidovat?“
Než Haar stačil odpovědět ozval se Ben a jeho přirozená touha ochránit každý lidský život: „Třeba chtějí vyjednávat! Leo by přece ukecal i mrtvýho, tak co to aspoň zkusit?!“

Leo_Cora

„Pane?“ zeptal se tiše desátník Cora, kryjící se hned vedle rozčileného medika. „Může mě Ricky spojit?“
„Ne. Čekejte, “ zazněl plukovníkův úsečný rozkaz.
„Třicet metrů!“ oznámil Damian a jenom o pár okamžiků později se bez sebemenšího varování rozpoutalo peklo.
„Kurva…!“ zaúpěl Ben, který se ve vteřine ocitl bez štítů.
„Dávej na něj bacha, Leo!“ zařval Kyle, aby přehlušil hustou nepřátelskou palbu.
Flegmatický Leonardo reagoval tím, že si seržanta Clarka přitáhl blíž k sobě a částečně ho kryl vlastním tělem, dokud mu znovu nenaběhly štíty. Všichni věděli, jak touhle přehnanou péčí Bena štvou, aspoň se tak tvářil, ale všichni taky věděli, že přijít o medika by znamenalo zatraceně velký problém.

Benjamin_Clark

„Hlášení!“ štěkl na ně plukovník.
„Vědí o nás, ale přesnou pozici neznají…“ hulákal Damian do komunikátoru. V půli věty ho přerušila kulka, která mu hvízdla těsně kolem hlavy a stáhla jeho šíty na devadesát procent. Damian reflexivně škubl hlavou dozadu a rychle dodal: „…pane, průměrné vybavení, granáty, munice normální, hořlavá a kryo.“
„Ivane? Pozdrav! Slušně!“ zavelel Haar vědom si toho, že právě zadupávají do země několikaletou a titěrnou práci nadšených vědců. Ale potřebovali na sebe upozornit a navíc nepřátelské granáty by mohly být v tomhle terénu nepříjemné. Únikových cest tu bylo po málu a ani ty nezaručovaly rychlý ústup.
„Rozumím, pane!“ zaburácel Ivan svým hlubokým hlasem vyladěným pitím vodky ze starých rodinných zásob. Posílil štíty, sáhl pro dva svoje oslepující granáty a na malý okamžik se odkryl, aby těm hajzlům mohl zavřít hubu.

Ivan_Stravinskij

Prudký záblesk a tlumený výbuch nepřátelskou palbu výrazně oslabily a nejenom to.
„Ztráty: dva muži z deseti!“ informoval Damian zmateně. „Co je, kurva, zabilo?!“
„Jak to mám, kurva, vědět?!“ ohradil se Ivan vztekle, přesto vzápětí připustil možnost vlastní chyby: „Možná jsem se přehmát'“
Pete, kterého jste slyšeli promluvil snad jenom když byl ‚pod vlivem‘ se zcela výjimečně pobaveně uchechtl: „Poručík bude nakrklej, když mu nezůstane ani jeden.“
Haar nad jejich antistresovými rozhovory jenom zakroutil hlavou a rozhodl se raději rychle využít účinku oslepujícího granátu. Z části odhalil svou přítomnost a stiskl spoušť své zbraně. Chvíli před tím, než se ozval zuřivý štěkot jeho smrtícího krasavce, si uvědomil, jak příroda kolem úplně ztichla. Ocelové zuby Revenanta trhaly na kusy všechno co jim přišlo do cesty, stromy, keře, štíty i maso.

Peter_Bjornson

„Dalších deset mužů, pane!“ uslyšel znovu Damianův hlas v pravém uchu. „Celkové ztráty: pět mužů z dvaceti!“
O plukovníkovy štíty se otřely dva projektily nově příchozí posily. Jeho muži okamžitě zareagovali krycí palbou a snížili jejich počet o dalších sedm. Geretova muška ve spojení s těžkou pistolí a průraznou municí byla vskutku brilantní. Dobře mířenou střelou do hlavy zarazil oba pokusy druhé strany oplatit jim ‚přátelský‘ pozdrav útočným granátem. Většina úspěšných zásahů byla jeho, přestože sklízel výsměch nejenom za svoji vadu řeči, ale i za odmítavý postoj k útočným puškám.

Geret_Morse

„Ztráty: Dvanáct mužů z dvaceti, pane!“ dostal plukovník další hlášení, když se znovu ocitl za svým stromem. Ledabyle odhodil prázdný přídavný zásobník a nahradil ho novým. Začínal být trochu nervózní, šlo to až podezřele snadno a bylo jen otázkou času, kdy jim u nohou přistane nepřátelský granát.
„Deset vteřin do kontaktu!“ ozval se v komunikátoru Chipův hlas jako na zavolanou.
„Zastavit palbu!“ zařval Lorik pro jistotu, přestože se všichni po této informaci okamžitě stáhli. Dlouhých deset vteřin trpělivě vyčkávali a kryli se před zuřivou střelbou dokud druhá polovina jejich skupiny nevpadla přímo mezi nepřátele z východní strany. Haar zavřel oči a sklonil hlavu. Nesnášel to… Ten řev vyděšených obětí Chipova meče. Vidět svou smrt tak zblízka… a jeho nejlepší přítel jako by byl jejím ztělesněním. Tančil svůj tichý a přesný tanec smrti, bez jediného šlápnutí vedle… bez jediného škobrtnutí a vždy z něj vycházel jako vítěz… bez poskvrny, bez jediné kapky krve, která by pošpinila jeho andělskou tvář.

Chip_Martin

Připadalo mu to jako věčnost, než se konečně ozval hlas poručíka Martina: „Čisto!“
„Damiane?“ vyžádal si potvrzení i od navigátora.
„Všichni mrtví, pane,“ tón jeho hlasu jasně naznačoval, že i na něj Chipova smrtící aura působí. Haar věděl, že žádnou hloupou poznámku neuslyší. Jejich mladý velitel je všechny děsil a zároveň i fascinoval. Vizuální kontakt tyto pocity ještě umocnil. Chipův bílý oblek, odlehčený pro lepší pohyb na úkor bezpečnosti, byl čistý jako právě padlý sníh a jeho modré oči za průhledným hledím stejně tak. Zbytek jeho skupiny stál ztuhle opodál a plukovníkovi bylo jasné, že si nejspíš ani pořádně neškrtli.

„Dobrá práce,“ pokýval uznale hlavou.
„Myslím, že můžeme pokračovat, pane,“ ozval se Lorik. „Cesta je volná.“
Haar beze slova vykročil a následován svými muži naširoko obešel místo pokryté krvavými cákancy.
„Co jste zjistil, poručíku?“ zeptal se po hodné chvíli Chipa, který kráčel v jeho šlépějích.
„Běžný typ obleků, bez označení, pane. Nevím, co si o tom myslet. V hlavě toho posledního jsem nenašel nic, co by se dalo použít. Jako by neměl vlastní vůli, ale dost špatně se tu soustředím. Jejich vybavení bylo na obyvatele za Zdí příliš dobré… připravenost ale nedostatečná,“ ukončil poručík stručně svoje hlášení.
„Řekněte mi, poručíku, jaká je pravděpodobnost, že si generálovy pretoriáni zajedou natrhat pomeranče?“ zareagoval na jeho výtku Haar.
Chip se poprvé od chvíle co ho plukovník našel stát na té zvířecí stezce tiše a unaveně zasmál.
„Takže myslíte, že s útokem profesionálů nepočítali, pane?“ zeptal se opatrně Danny, který potřeboval mít jasno i v situacích, ve kterých to nebylo možné. Bylo s podivem, že jeho první otázka padla až teď.

Danny_obrien

„Nejspíš,“ připustil plukovník. „Vybavení měli slušný, výcvik žadnej. Na to, aby odrazili útok lidí za Zdí to stačí… Vojáci bez vlastní vůle,“ pokračoval zamyšleně. „Vyvolává to jen další otázky, ale třeba odpovědi najdeme támhle…“ dodal a zastavil se asi sto metrů od obrovské budovy, která vypadala přesně tak, jak ji Damian popisoval. Zvenčí nic nenasvědčovalo tomu, že by ji obýval kdokoliv jiný, než místní fauna a flóra. Všech šestnáct mužů a žen aktivovalo maskování a během pěti minut se obezřetně přiblížilo k mohutné stavbě na padesát metrů.
„Chci hlášení!“ štěkl plukovník.
„Nejsem si jistý, pane… podle mých údajů tady nikdo není, ale něco se mi na tom nezdá…,“ Lorik nechápavě zakroutil hlavou a zkusil skenování zopakovat.
„Cože?“ Haara tahle protichůdná informace popíchla. Chip odsud zřetelně cítil nějaké zlo, jehož intenzita jen těžko odpovídala těm dvaceti amatérům, kteří byli podle Lorika jedinými obyvateli.
„Je to tak pane!“ doplnil seržanta Qui’ina Damian. „Podle všeho je tahle budova úplně prázdná.“
„Ne…“ ozval se Chip kryjící se za vedlejším stromem. „Cítím jeho šílenou duši… strach… Někdo tam je…“
Haar přejížděl očima z jednoho na druhého a snažil se rozhodnout. Věřit pochybnému výsledku skenování a naběhnout dovnitř by mohlo být jejich poslední chybou, ale nevěřit šestému smyslu jeho přítele a nechat ten barák plavat, by možná znamenalo chybu mnohem větší.

Lorik_Quiin

„Co zkusit ještě dronu, pane!“ nabídl řešení Danny, kterému konečně došlo o co tady asi jde. I když schopnosti svého velitele nechápal, naprosto jim důvěřoval.
„Do toho,“ přikývl plukovník a za okamžik kolem jeho hlavy prolétla další Damianova malá průzkumnice. Přiletěla asi na vzdálenost dvaceti metrů od hlavní budovy a se zajiskřením zmizela.
„Malá kulometná věž nad vchodem!“ identifikoval Lorik smrtící zvuk.
„Nehlásili jste mi žádný věže, kurva!“ zařval Haar.
„Něco je špatně, pane, nebyla tam a podle mých údajů tam ani není!“ obhajoval se zmateně desátník Lewis.
„Má pravdu, pane!“ doplnil ho Lorik, „nevím čím to je, ale naše skenery vidí jenom zdi. Žádný pohyb, ani zvířat… ten obraz je úplně mrtvej!“
„Umírá…“ ozval se nepřítomně poručík.
„Kurva!“ zaklel plukovník vztekle. Utrpení, smrt, strach…. přesně to odsud jeho přítel cítil. Proto ho přestalo zajímat, co se to tu děje a zaměřil se na to, proč ten někdo umírá a proč to k němu Chipa tak táhne. Možná byla odpověď na obě tyto otázky stejná, ale preferovat jednu nebo druhou, znamenalo volit rozdílnou cestu. Plukovník si však už vybral.
„Dokážeš odhadnout reakční vzdálenost věže?“ zeptal se rychle.
„Asi dvacet metrů, pane!“ odpověděl stejně rychle desátník Lewis. „Slepý úhel bude ve vzdálenosti přibližně jednoho metru!“
„Zhene? Zvládneš to hacknout?“ otočil se plukovník na malého, věčně žvýkajícího vojína Liho. Ten prcek měl tetování a piercing snad na všech možných i nemožným místech a pracně své kovové ozdoby sundával, kdykoliv měl u generála službu. Haar ho raději příliš nevyhledával. Při pohledu na něj ho totiž vždycky píchlo až v kostech a také mu to připomínalo dost traumatický zážitek, při kterém si dobrovolně nechal propíchnout ucho kvůli náušnici.
„Na padesát metrů to nedám, pane!“ odpověděl pohotově Li. „Minimum je třicet, pane!“

Zhen_Li

„Dovolíte, pane?“ zahučel Ivan, sundal ze zad svůj granátomet a zamířil na označené místo. Plukovník přikývl ve chvíli, kdy se mu v tom Lorik snažil zabránit: „Počkej! Statika…!“
Pozdě. Ozvaly se dva tlumené výstřely. Věžička zareagovala neuvěřitelnou rychlostí a druhý letící granát zasáhla. První však bez problémů našel svůj cíl a naváděný teplem obranné mašiny se přisál na její hlaveň. Za pět vteřin se ozval mohutný výbuch, a když severní vítr rozehnal kouřovou clonu i zvířený prach, byl vchod do budovy o dobrých pět metrů širší.

„Řikal jste něco, seržante?“ otočil se mohutný rus na naštvaného Lorika. Ten ho jenom vztekle probodával pohledem, ale protestovat proti rozhodnutí velícího mu nepříslušelo.
„Poručíku? Vyberte sedm mužů, kteří tady zůstanou a budou nás krýt, zbytek se mnou,“ ukončil Haar neustále popichování těch dvou.
Jednotka se znovu rozdělila a početnější skupina v čele s plukovníkem opatrně vykročila směrem k budově. Bez přístrojů byli najednou jako slepí a všichni byli nuceni nechat svoje smysly pracovat na plno. Ve vzdálenosti asi třiceti metrů od staré pevnosti všem zapískalo v pravém uchu a komunikátory utichly.
„Kurva!“ ulevil si Ricky. „Ruší to i naši frekvenci!!“
Po pár vteřinách snažení získat alespoň částečné spojení to vzdal a oznámil výsledek zbytku týmu. Nikdo z nich však nervy neztrácel a pomalu se sunuli kupředu. Trvající vizuální kontakt uklidnil i ty, kteří měli za úkol krýt jim záda. Výpadek komunikace na dálku byl velkým problémem, ale Haar zachovával klid. Možná přišli o většinu výhod, avšak stále jim jedna zůstávala. Poručík Martin se svým šestým smyslem, který by nakráčel do pasti či na jistou smrt jenom pro svého generála. A mimoto si byl jist, že výbuch, který zlikvidoval kulometnou věž by určitě pozornost majitelů přilákal, pokud by tu stále nějací byli.

„Cítíte to?“ zeptal se tiše Ben když se dostali asi na dvacet metrů k budově.
„Ne… já si žadnej smrad dovnitř nepouštím,“ odtušil Ivan.
„Něco tu hnije…“ konstatoval plukovník.
„Kurva…“ zaklel znechuceně Kyle a Rickymu se zvedl žaludek takovým způsobem, že si musel zapnout filtr.
„Hlavně si nenablejte to helmy… je to dost nepříjemný,“ přesvědčoval především sám sebe Lorik.
Několik průzkumných dron, které Damian a seržant Qui’in vypustili do vzduchu, odhalilo dalších pět kulometných věží po obvodu celé budovy. Skupina byla ale mimo jejich dosah, proto je prozatím nechali být. Pete a Kyle se přesunuli co nejblíže k rozbitým dveřím. Vhozený oslepující granát, který tentokrát při výbuchu jenom tiše cvakl jim umožnil zkontrolovat vstup. Kyle posunkem naznačil čisto a oba muži zmizeli uvnitř. Zbytek jednotky je rychle následoval.

Kyle_Cooper

V budově zápach ještě zesílil a nikdo kromě Haara, Bena a Chipa si ho už do helmy nepouštěl. Ocitli se ve velké čtvercové místnosti s vysokým stropem a betonovými zdmi bez oken. Vpravo stál dlouhý kamenný pult a za ním trčelo torzo schodiště, které dnes již nevedlo nikam. Po původně dvoukřídlých dveřích zůstal jenom velký otvor. Dvě výtahové šachty nalevo od nich byly plné suti a starých železných nosníků. Podle zbytků původního vybavení se dalo odhadnout, že styl zařízení rozhodně neodpovídal době před sto lety. Celá scenérie působila dojmem, že je tohle místo opuštěné už několik století, pouze četné stopy na zaprášené zemi vypovídali o něčí nedávné přítomnosti. Ve stropech byly stovky malých děr, ze kterých visely dlouhé stonky uchycené vegetace, a kterými prosvítalo dovnitř světlo v tenkých paprscích dopadající na dřevěnou podlahu a hrající s všudypřítomným prachem kouzelnou hru. Atmosféra tohoto místa dýchala dávnými časy. Dobou, kdy lidstvo žilo v blahé nevědomosti na planetě překypující životem.

Celý tým přešel velkou místnost po stopách předchozích obyvatel, aby se vyhnuli dírám v zemi, ze kterých se při každém jejich kroku drolily kousky betonu. Lorik opatrně nahlédl do otvoru po dveřích, aby si mohl prohlédnout dlouhou chodbu za ním: „Co hledáme, pane?“
„Minimálně to, co nám ruší komunikaci a…“ odpověděl zaostávající plukovník a natáhl se po kamenné sošce, pokryté pavučinami, stojící v malém výklenku na východní straně vstupní místnosti. Ztrouchnivělá prkna, na které z poškozeného stropu už desítky let kapala vytrvale voda, jeho váhu ale nevydržela. Nejspíš také proto, že jenom ukrývala další díru v betonové podlaze. Haar se nestačil ani leknout. Při pádu upustil svoji zbraň, ale ona soška prsaté děvy, pro kterou tak zariskoval, mu zůstala v ruce.
„Pane!“ vykřikl Ben, stihl však udělat jen krok a zachytila ho velká Ivanova tlapa.
„Stůj! Chceš tam zahučet taky?!“ houkl na něj a otočil se na svého velitele s naléhavostí v očích: „Poručíku?“
I když všichni zůstali stát, jak jim velel výcvik srdce každého z nich se na několik úderů zastavilo. Chip jen nevěřícně zíral na obrovskou díru… jako by se bál zavolat a zjistit, že…
„Kurva! Zkurvenej… zasranej… zajebanej…!!“ ozvalo se zničehonic. Haar evidentně nemohl přijít na žádné vhodné slovo, kterým by pojmenoval tuto silně zchátralou stavbu.
Ze všech nahoře však najednou ta podivná tíseň spadla a s blaženými výrazy naslouchali, jak plukovník dole řádí. Poručík přitom zavřel oči a snažil se uklidnit svoje divoce rozbušené srdce.
„Jste v pořádku, pane?!“ neodpustil si Ben.

„Nic mi není!“ zařval vztekle plukovník. Doufal, že svým hlasitým projevem přiláká někoho, koho by mohl zabít.
„Určitě jste v pořádku, pane? Máte medigel? Můžete mi nahlásit vaše fyziologické funkce, pane?“ chrlil na něj medik jednu starostlivou otázku za druhou.
Plukovník však náhle ztichl, což Bena opět znervóznělo: „Pane?“
„Pokouším se vstát, do hajzlu… mohl bys na chvíli zavřít hubu?!“
„Jistě, pane…“ odtušil Ben a spokojeně si pokýval hlavou. V euforii, že je Haar v pořádku tiše dodal, aby uklidnil ostatní: „Je v ráži… to značí dobrý zdravotní stav.“
„Co teď?“ zeptal se Kyle, který ustavičně nedůvěřivě skenoval očima okolí.
„Tou dírou se dolů nedostaneme,“ konstatoval Lorik, „nic nefunguje, pracovní roboti jsou bez komunikace k ničemuc, a ani nevím jestli by bylo bezpečný to slanit. Navíc… ten Ivanův výbuch… mohl by se zhroutit celej strop. A to poslední co chceme, je pohřbít tam plukovníka zaživa. Generál by z nás stáhl kůži. Takže doporučuju najít jinou, schůdnější cestu dolů, dostat ho ven a vypadnout odsud!“
„Všichni v pořádku?“ ozval se Haar poté, co se mu konečně podařilo vstát.
„Tady nahoře ano, pane… Co vy?“ ozval se Ivan.
„Dobrý,“ zapřel plukovník svoje rozmlácené koleno. „Jdu najít cestu ven, protože tou dírou se zpátky asi nedostanu… co? Je to dobrejch deset metrů.“
„Jdeme pro vás, pane!“ ozval se Lorik ve snaze naznačit mu, aby zůstal na místě.
„Ne!“ štěkl po něm Haar. „Cílem týhle mise nejsem já!“
„Ale pane…!“ ozval se Lorik.
„Jděte!!!“
„Rozkaz, pane!“ zarazil Chip další snahu seržanta Qui’ina odporovat.
Přestože i jemu dělalo problémy tam Haara jen tak nechat, bylo mu jasné, že protesty nemají smysl. Uklidňoval ho fakt, že i když znal plukovníkovy schopnosti jen zčásti, věděl, že ani pro něj by nebylo snadné ho v boji zabít. Navíc… to volání… stále se mu ozývalo v hlavě… ta duše… chvíli vyděšená k smrti… chvíli jako by umírala.
„Máte ten medigel, pane?“ zeptal se ještě Ben, než ho Kyle postrčil se slovy: „Jdeme… čím dřív ho najdeme, tím dřív se na něj budeš moci podívat. Drž se za mnou.“
Obezřetně vešli do prostorné chodby a při postupu dodržovali velké rozestupy. Většina místností po stranách byla zasypána sutí a zbytek byl prázdný. Bez skenerů nedokázali určit co se skrývá za nejbližším rohem ani v jakém stavu je podlaha po které šlapou. Lorikova drona sice žádné údaje zjistit nemohla, ale sloužila alespoň jako průzkum a případný cvičný terč pro nepřátele či obranné kulomety. Kupodivu se bez větších potíží nakonec dostali do obrovské jižní haly. Až tady si mohli všimnout zřetelných stopy po lidské přítomnosti. Po levici stálo několik generátorů, které zajišťovali tomuto místu dostatek energie o jejímž využití se mohli pouze dohadovat. Terasa vedoucí dále na jih byla zatlučená silnými prkny a všude se válely odpadky. Bylo zde i několik provizorních lůžek, zásoby vody, jídla, zbraně, munice a… ještě něco.

Přesně uprostřed místnosti se ve skleněném válci, tvořící velký kruh o průměru asi tři metry, pohybovala dokola s tichým bzučením malá černá krychle.
„Řek‘ bych, že jsme konečně narazili na náš velkej problém“ řekl Lorik s neskrývaným zaujetím inženýrského génia a přistoupil blíž.
„Být tebou… moc by se k tomu nepřibližoval… Nevím jak ty, ale já nikdy nic podobnýho neviděl,“ napomenul ho Leonardo.
„Ustup…“ přikázal mu tiše Chip a vytáhl jednu ze svých dvou katan.
„Počkejte poručíku… nemůžete to jen tak zničit…“ zaprotestoval Lorik, „tahle technologie… může být užitečná.“
„Nemáme čas,“ dostalo se mu úsečné odpovědi.
„Poručíku… Dejte mi chvíli… pro…!
Ivanovi došla trpělivost, přistoupil k válci a vší silou do něj udeřil pažbou své zbraně.

2 KOMENTÁŘŮ

  1. Tenhle díl mám asi nejraději, plný akce a napětí uprostřed džungle. A je jedno, kolikrát si to v hlavě přehraji, přepíšu, tvoje originální stvárnění je prostě nepřekonatelné. Jasně že mám ráda Chipa, ale Haara zase jinak …

  2. Popsat akci. Pro mě naprosto nepřekonatelný problém. Pro tebe samozřejmost. Použít tolik rozličných charakterů, všechny je představit a to tak, aby to bylo naprosto přehledné a osobité pro každého z nich… Je na tom vidět obrovský kus práce. Ty popisky jednotlivých členů týmu to úžasně zpřehlednily. A celkově je to skutečně jak píše Dany nabité od začátku do konce. Ukazují se přednotli úplně všech a Haarovo vnímání chipova stylu boje: Brrrrr…. Úplně to čtenář prožívá s ním a mrazí ho v zádech.

Napsat komentář