Goliash – Kapitola 1 – Pánská jízda

4
21
zhlédnutí

Pro lepší pochopení příběhu a věcí budoucích vám doporučuju přečíst si i Goliash – Prequel.
A kdo by rád věděl něco málo o postavách, může zabrousit sem.

 

15. 3. 2114, 5:38pm, generální velitelství v Demosu, Země, současnost.

Lorik stál v jídelně u nápojů a už dobrých 5 minut řešil svoje obvyklé dilema. Pomerančová nebo jahodová?
„Co řešíš, prosim tě? Všechno je to jeden umělej shit a taky to tak chutná,“ uslyšel za sebou známý hluboký hlas. Okamžitě udělal čelem vzad a postavil se do pozoru: „Plukovníku!“
Haar jeho pozdrav ignoroval a sebral z výdejního automatu pomerančovou šťávu. Vydatně se napil a pak se na láhev s odporem zahleděl.
„Jedl si někdy pravej pomeranč, Loriku?“ zeptal se po chvíli.
„Nikdy, pane!“ odvětil seržant a bolestivě se kousnul do tváří, aby potlačil pobavený výraz, který se dral na povrch.
Plukovník Rheus měl vždycky tendence k těmto familiárním diskuzím a bytostně nesnášel oficiality.
„Za Zdí je jich plno, co bys řek’ malému, průzkumnému výletu?“
Tentokrát se Lorik neudržel a dovolil si úsměv: „Moc rád, pane!“
„Fajn, sežeň ještě pár chlapů, vidím to tak… na pozítří,“ souhlasil Haar.
Lorik ho znal už léta, tyhle nápady dostával často a vždycky je nakonec i realizoval. Proto raději nějaké kumpány sežene a byl si jistý, že se všichni o místo v téhle partě porvou.. chlapi tyhle plukovníkovy akce zbožňovali. Bývala na nich neskutečná prdel a jestli jste se potřebovali odreagovat, tohle byla ideální příležitost.
„Neviděl jsi Chipa?“ zeptal se když do sebe vlil zbytek šťávy.
„Ne, pane, ale dnes nemá službu, takže předpokládám, že bude v kasárnách,“ odvětil seržant.
„Fajn, díky… klidnou noc,“ popřál a zamířil ke dveřím.
„Díky, pane!“ odpověděl Lorik a sledoval, jak odchází.
Zezadu byl od generála k nerozeznání. Hodně přes dva metry vysoký a přes sto kilo vážící kolos s hustou černou kšticí. Oba působili impozantně a mohutně, přesto stále přirozeně. Když se jeden z nich svlékl do půl těla, padala brada nejenom ženskému osazenstvu. Při pohledu zepředu už ale pár rozdílů bylo. Generál byl snědý s temně hnědýma, přísnýma očima, naproti tomu plukovník se svou světlou pletí a zářivě zelenou barvou očí nepůsobil až tak děsivým dojmem jako jeho otec. Lorik tomu říkal „plukovníkovy mimikry,“ protože když se rozčílil, stáhly se vám půlky nejenom strachem, ale navíc i překvapením. Oba trpěli zoufalým nedostatkem trpělivosti a sebeovládání.
Další odlišnosti v jejich vzhledu byly dány samotným přístupem k životu. Generál byl vždy upravený, oholený v kompletní uniformě. Plukovník měl, kdykoliv ho Lorik potkal, neustále několikadenní strniště, vlasy každý jinak a aby člověk viděl krátký střih, který tam původně byl, musel zavřít obě oči. Z uniformy nosil pouze kalhoty a vrchní díl nahrazoval obyčejným trikem, obvykle s nějakým zaručeně vtipným nápisem. Nedávno si také nechal propíchnout pravé ucho. Účel náušnice ve tvaru malého kroužku byl prostý: rozčílit otce a to se dařilo víc, než dobře.

Haar prošel dlouhým spojovacím koridorem z budovy velitelství do kasáren a vyjel výtahem do 1. patra. Když konečně dorazil k příbytku svého přítele, odkašlal si, aby se mu lépe dařilo simulovat vyšší hlas. Poté začal zběsile mlátit pěstí do kovových dveří: „Poručíku! Poručíku! Kód 3! Kód 3!“
Dveře se téměř okamžitě rozletěly a v nich stál pobledlý Chip s katanou v ruce, připravený urychleně najít a zabít generálova potencionálního atentátníka.
Haar, který zase až tak pohotovou reakci nečekal, na něj zůstal chvíli překvapeně zírat s napřaženou rukou k dalšímu úderu. Pak se ale s neskutečnou chutí rozchechtal. Vyjevenému Chipovi to docvkalo o vteřinu později.
„Debile!“ štěkl po něm, aniž by si ověřil, jestli je někdo slyší. „Měl jsem mít infarkt!“
Haara tohle pobavilo ještě víc. Jen tak tak zastavil dveře, které mu naštvaný Chip hodlal zabouchnout před nosem.
Vecpal se dovnitř a následoval svého přítele do pokoje. Tam se rozplácl do křesla a utřel si slzy.
„Tak už jsem se dlouho nezasmál… kdyby ses viděl!“ ta myšlenka mu přivodila další, asi minutový záchvat.
Chip ho nakvašeně pozoroval: „Něco tak blbýho můžeš vymyslet akorát ty!“
„Beru to jako lichotku,“ zazubil se Haar a vystavil tak na obdiv svůj dokonalý, bílý chrup.
V tak dobré náladě ho Chip už dlouho neviděl a nejspíš proto mu už odpustil.
„Přišel jsi, jenom abys mě vyděsil k smrti, nebo to má i jinej důvod?“ zeptal se, když vracel katanu na své místo.
„Máš dnes volno a já chuť na pánskou jízdu… toho by se mělo využít, nemyslíš?“
„No… víš já… nevím…nemyslím, že…“ zareagoval trochu neochotně Chip.
„To říkáš vždycky,“ opáčil mu otráveně Haar, „jenom se z tatíka neposer. Chlapi u něj jsou a on je všechno, jenom ne bezbranný. Si myslíš, že se to tady bez tebe zhroutí, nebo co?“
„To ne, ale…“
„Ale co?“ přerušil ho už podruhé. „Hoď něco na sebe a jedem, dělej!“ zavelel tónem, který nepřipouštěl žádný odpor. „Počkám v autě,“ dodal, když odcházel.

Chip nasedl do luxusního GT vedle řidiče. A přestože byla plukovníkova představa pánské jízdy naprosto plochá a se skutečnou pánskou jízdou neměla nic společného, začal se na ni, možná právě proto, těšit.
„Vidím, že jsi vedl svoji obvyklou konverzaci s palubním počítačem,“ pronesl pobaveně a kývl hlavou k rozmlácené ovládací desce.
Haar se na svého společníka jenom úkosem podíval a nastartoval.
Proč neřekneš Marii, ať ti změní nastavení?“ ozval se znovu Chip.
„Už se stalo… odbyla mě s tím, že je to proti předpisům,“ zahuhlal zklamaně plukovník.
Chip se krátce zasmál: „A má pravdu, používat manuál při třísetkilometrové rychlosti může jenom blázen.“
Řekl to, jenom aby ho popíchl, tenhle typ řízení byl vyhrazen pouze pro mimořádné situace a při kompletním zničení palubního počítače. Bylo zakázáno používat jej v běžném provozu a všichni to v rámci zachování vlastního života dodržovali. Tedy kromě Haara a generála, ani jeden z nich totiž nesnášel pocit, že je někým nebo něčím ovládán.
Zadní kamera odešla společně s počítačem a tak Haar nakoukl do provizorního zpětného zrcátka a dupl na plyn. Vznášedlo se odpíchlo od země a s geometrickou přesností se zařadilo do mezery mezi dvěma dalšími a stalo se tak součástí neskutečně rušného a nepřehledného provozu. Chip nikdy nechápal, jak to ti dva dělají, ale zatím se vždycky bez problémů dostali do cíle v pořádku.
„Máš hlad?“ zeptal se zničehonic Haar a hned si i sám odpověděl: „Jasně, že máš… Marie? Mám doma něco k jídlu?“ chvíli vyčkával než centrální AI prozkoumá jeho domácí zásoby.
„Vůbec nic, Haare,“ ozval se z komunikátoru příjemný ženský hlas.
„Kruci,“ zaklel tiše, „sežeň nám něco, jo? Ať je to dobrý a ať je toho hodně.“
„Příležitost?“ zeptal se ženský hlas.
„Malá párty ve dvou.“
„Alkohol?“ zazněla další otázka.
„Hmm… asi jenom pivo, ne?“ otočil se tázavě na svého spolujezdce. Chip přikývl.
„A něco sladkýho,“ dodal rychle.
„To hlavně, Marie,“ vmísil se do objednávky poručík, „kilo čokolády nebo bude celej večer nesnesitelnej!“
„Zdravím Chipe,“ pozdravila poručíka líbezně AI.
„Ahoj,“ usmál se, i když věděl, že ho nemůže vidět.
„Je to všechno?“ zeptala se.
„Jo, asi jo, díky Mari,“ odpověděl Haar a ukončil hovor.
Až do chvíle než se GT konečně oddělilo z pásu nekonečné čtyřproudovky a zajelo strážní branou k velkému domu, strávili mlčky. Plukovník zastavil a oba muži vystoupili. V tu chvíli se pod nimi zachvěla země. Za jejich zády se se syčivými zvuky pístů a hydrauliky ozval mechanický hlas: „Identifikuj se!“
Oba se jako na povel otočili. S Chipem to trhlo, ale Haar jenom otráveně převrátil oči.
„To jsem já, Henry!“ zavrčel.
„Subjekt identifikován jako plukovník Haar Rheus. Přítel,“ pár metrů od nich stál obrovský bojový robot HNR- 34 a velmi nahlas si předříkaval svoje zjištění.
„Do hajzlu, Henry, málem jsem si cvrknul!“ zařval na něj Chip.
„Subjekt identifikován jako poručík Chip Martin. Míra hrozby: nulová,“ dostalo se mu poněkud nelichotivé odpovědi.
„Co to má sakra bejt?! Málem z nás udělal škvarek!“ otočil se rozčileně na majitele domu a ukazoval přitom na mechovu obří zbraň se kterou by se dalo, bez problémů, zničit půl města.
„Se hned nerozčiluj. Ještě není hotovej, Marie na něm pracuje… ale až skončí, bude dokonalej,“ Haar k němu přistoupil blíž a robot okamžitě vypl pohotovostní režim své zbraně.
„Není hotovej?! A to ho tu necháš jen tak běhat s tím dělem v prackách?! Máš na něj vůbec povolení?! A máš vůbec rozum?! Měl bys ho nechat sešrotovat!“ štěkal po něm bez přestání Chip.
„Zbláznil ses?! Do šrotu?! Takový se dneska už nevyrábí! Víš, co mi to dalo, než jsem ho sehnal a kolik mě stálo, abych ho sem vůbec dostal?“ ohradil se Haar a zálibně se na svého domácího mazla podíval, „chci mu kompletně vyměnit pancéřování, zdroj energie a navrhl jsem pro něj mnohem lepší zbraň.“
Chip, kterému jenom těžko mohlo ujít nadšení v jeho hlase, znechuceně převrátil oči.
„Vnitřnosti už má skoro vyměněný, takže jak budu mít čas, dokončím zbytek a Marie už snad bude brzy hotová s jeho řídícím jádrem, že jo Henry?“‘
„Jo,“ odpověděl tupě mech.
Poručík si škodolibě odfrkl: „No vidím, že jeho inteligenci si Mari nechává nakonec.“
„Hele neurážej, jo?“ zastal se pán domu svého svěřence, „vyrobili ho ve stejnej rok, jako jsem se já narodil, je snad jasný, že bude potřebovat pár úprav.“
„V pohodě,“ mávl rukou Chip a vydal se pomalu k domu, „jenom řekni Marii, ať ho hlídá, protože ať je mu kolik chce, pořád by dal našim obranným jednotkám pořádně pohulit. Zvláště tyhle starý typy… jsou skoro nezničitelný!“
„Proto jsem si ho taky pořídil,“ pronesl s patřičnou hrdostí jeho majitel a následoval svého přítele dovnitř.
Henry se poté vydal na další hlasitou ‚obchůzku‘ kolem rozlehlého sídla.

Ihned po vstupu se rozsvítila všechna světla a zapnula televize. Dům byl obrovský. Ne tak jako generálův, ale pořád se v něm dalo s trochou štěstí ztratit. I když ho Haar původně nechtěl, jeho otec na tom trval. Nechal ho vybavit nejnovější technologií a především neproniknutelnými bezpečnostními prvky. Chipovi bylo ale jasné, že si jeho přítel zabral tak maximálně ložnici, kuchyň, obývák a koupelnu. Vsadil by se, že ve zbývajících asi patnácti pokojích nikdy nebyl. Přestože tady netrávil mnoho času a byl neskutečný bordelář, bylo tu příjemně a uklizeno. Marie se o dům vzorně starala a úklidové drony odváděly svoji práci dokonale. Vzduch byl pravidelně vyměňován a voněl po broskvích. Poručík dobře věděl, jak moc tuhle vůni plukovník miluje.
„Jídlo už dorazilo?“ zeptal se nedočkavě Haar.
„Poslíček stojí před domem a nechce jít dovnitř. Říká, že se bojí Henryho,“ odpověděla Marie.
„Du tam,“ otočil se vztekle na patě a Chip vyprskl smíchy: „Ty se mu divíš, ty vole? Ten mech je blbej až to mlátí dveřma. Nerozezná bojovou jednotku od civilisty! Až ti tu jednou někoho usmaží, nechoď si za mnou stěžovat!“
Haar byl za pár minut zpátky, táhl sebou velkou přenosku na jídlo a v druhé ruce celý pakl nealko a karton piv. Hodil to na pult a zamířil k ložnici.
„Du si dát sprchu,“ informoval Chipa.
Ten se okamžitě začal v přepravce hrabat: „Fajn, já to zatím připravím a pak se taky pudu opláchnout. Celej jsem se z toho blbýho plecháče zpotil.“
Haar obvykle chodil po domě nahý, když byla Shaila pryč, mohl si to dovolit. Tentokrát si ale s ohledem na návštěvu, vzal aspoň domácí kalhoty. Když se vrátil, jídlo už bylo na konferenčním stolku. Vonělo to skvěle a ještě líp to vypadalo.
„Kruci… nevzal jsem si barvu,“ zastavil se Chip v půli cesty do sprchy.
„Já to přežiju,“ mávl otráveně rukou hostitel a rozvalil se do pohodlné sedačky, „a dělej, mám příšernej hlad.“
Konečně vylezl ze sprchy i poručík. Bylo nemožné, aby si Haar té změny nevšiml. Z té ošklivé, slámově hnědé barvy jeho vlasů byla najednou zářivá blond. Byl to fascinující pohled, už proto, že žádného jiného blonďáka ještě nikdy neviděl.
„Nech si ty blbý poznámky,“ požádal ho nervózně Chip. Sedl si vedle něj a dal se do jídla.
„Nic jsem neřek’,“ ohradil se plukovník, který si cpal do pusy asi šest masových kuliček najednou.
Po vydatném jídle Chip zafuněl, opřel se a vyhodil nohy na stůl, právě když si jeho přítel rozbaloval první tabulku čokolády. Haar do sebe natlačil ještě jednu, vstal a šel si udělat svůj oblíbený mléčný koktejl.
„Jak to můžeš pít? Máš to jenom cukr rozpuštěný v trošce mléka.“ ozval se Chip.
„Potřebuju energii,“ zahučel Haar a přihodil si tam, po krátkém zaváhání, další lžičku cukru. Až poté se konečně zatvářil spokojeně a s požitkářským výrazem se napil. Hlasitě zamlaskal a poručík převrátil oči.
„Já tě viděl!“ upozornil ho vyčítavě.
„V to doufám… Tak co podnikneme? Já, protože se teď nemůžu ani pohnout, bych doporučil nejdřív se na něco kouknout, co říkáš?“
„A na co máš, chuť?“ zeptal se Haar když si sedal zpět na své místo, „chceš tam nějakou akci?“
„Ne,“ dostal okamžitou odpověď, „té mám docela dost v práci.“
Plukovník se tedy pokusil o škodolibý vtip: „No tak pak ti můžu nabídnout už jenom romantickou komedii nebo porno.“
Bohužel netušil, do jak velké pasti to leze. Dodnes nechápe, kde vzal tu odvahu pustit se na tak, pro něj, tenký led.
Chip si to samozřejmě nenechal líbit a stejně škodolibě se uchecht: „Na p-čko jste srab, plukovníku, takže vás požádám o tu romantickou komedii.“ Věděl přesně, co na něj zabere a jako obvykle se nespletl.
„No dovol!“ zaprskal Haar. Ta poznámka píchla do jeho ješitnosti jako do vosího hnízda. A přestože na porno nekoukal ani sám, a jeho sebeuspokojování spočívalo v občasné návštěvě koupelny, tohle nemohl nechat jen tak.
„Ženský nebo chlapy?“ zeptal se vyhecovaný a evidentně vyvedený z míry.
„Kašli na to,“ mávl rukou Chip uspokojen už tím, že se mu podařilo ho rozhodit. On však svoji otázku zopakoval a Chipovi došlo, že možná přestřelil. Odhadnout u něj bezpečnou hranici bylo mnohem těžší než u jeho otce. Tam jste si nedovolili nic, ale u Haara jste měli tendenci zapomínat na to, s kým mluvíte a pak stačilo jediné, špatně použité slovo a jeho nevyzpytatelný vztek nad ním okamžitě převzal kontrolu. Proto se rozhodl ho dál nedráždit a raději mu tu odpověď dát: „Nechám to na tobě.“
Haar se však rozčileně ohradil: „Jenom si vyber, doktor přece říká, že mně to má být jedno, takže v tomhle ti dám milerád přednost!“
Chipa tohle znervóznělo ještě víc, až sem se dostat nechtěl, ale uvízl v tom stejně jako plukovník.
„Chlapy…?“ řekl tiše po krátkém zaváhání. Nikdy mu o své homosexualitě neřekl, ale to neznamenalo, že by mu lhal, kdyby se zeptal, což se právě teď stalo.
Haara to ale v záchvatu vlastní ješitnosti vůbec nerozhodilo: „Fajn… Dej nám tam dva a více chlapů, Marie,“ pronesl lhostejně. Opřel se lokty o kolena a odhodlaně vyčkával, až naskočí obraz.
„Hned to bude,“ ozvala se AI a opravdu po malé chvíli se na obrazovce objevily dvě mužské, líbající se postavy. Marie se Haara jednoznačně rozhodla šetřit. Ten se také, při pohledu na tuto něžnou scénu, vnitřně uklidnil, s myšlenkou na to, že to není zase až taková hrůza.
To opravdu nebyla, ale jenom do chvíle, než se ty postavy začaly svlékat. Haar celý ztuhlý zíral na obrazovku a během toho se snažil zjistil, jestli mu tenhle pohled skutečně nevadí, a nebo jestli se mu dokonce líbí.
Chip se pokusil uvolnit atmosféru: „Tak co? Měl doktor pravdu?“
„Ehmm… těžko říct, odvětil roztržitě plukovník a poukázal na to, co se mu na tom líbilo nejméně, „nejsou trochu… vyzáblí?“
Poručík zhodnotil situaci na obrazovce a musel mu dát zapravdu: „Souhlasím… Marie, nemáš tam nějaké lépe.. rostlé a víc… akční?“
„Samozřejmě,“ dostalo se mu okamžité odpovědi a stejně okamžitě se změnil i obraz.
‚Více akční‘ však vzala Marie doslova a děj skočil přímo doprostřed vášnivého sexu mezi dvěma velmi slušně osvalenými jedinci.
„Ježiši!“ vyrazil ze sebe zděšeně plukovník.
Chipa jeho bezprostřední reakce pobavila. Vždycky měl na toto téma spoustu siláckých keců, ale jak jste ho postavili před hotovou věc, utíkal jako malý kluk. Tentokrát ale zůstal… ba co víc, ač zděšený, zdál se být tím, co vidí také fascinován.
Nechal ho tedy jeho myšlenkám, pohodlně si opřel hlavu a zahleděl se na obraz. Marie vybrala opravdu dobře. Ti muži byli přitažliví, záběry detailní, a pokud k tomu ještě přičtete dlouhodobou, i když dobrovolnou abstinenci, udělá to svoje.
Možná to nebyl zase až tak dobrej nápad, pomyslel si, když poslouchal svůj zrychlený dech. Cítil mravenčení po celém těle a nesnesitelný tlak v kalhotách. Odolával tomu dobrých deset minut a během své snahy potlačit to, zabloudil pohledem i vedle sebe. Haar měl jenom spodní díl svého domácího úboru a stále se opíral lokty o kolena. Jeho široká záda a mohutná ramena se zdála být neodolatelná.
Zezadu tolik připomíná otce… Chip vyděšený vlastní myšlenkou uhnul pohledem a rozhodl se to raději okamžitě řešit: „Haare?“
Jeho přítel jenom lehce pootočil hlavu: „Jo?“
„Nebude ti vadit když…?“
Tentokrát se na něj raději podíval a naštěstí to pochopil správně.
„Ehm… ne… ne… posluž si…“ odpověděl vyplašeně. Nejspíš mu přišlo jako menší zlo očumovat ty dva ve filmu, než svého přítele a tak rychle odvrátil hlavu.
Chip mu byl za to vděčný… Ano, mohl odejít, ale upřímně se bál toho, co by se stalo, kdyby to udělal. Tedy, alespoň si to namlouval.  I když si to nechtěl připustit, zůstával především proto, že na něj potřeboval vidět…
Generále… oslovil ho v myšlenkách, když si zajel rukou do kalhot… potlačil hlasitý vzdech. Stále si uvědomoval, kdo vedle něj sedí a že ani jemu to není úplně příjemné, proto se snažil nechat si tyhle projevy raději pro sebe. Po několikaminutovém sledování videa sklouzl jeho pohled opět vedle. Na malý moment měl pocit, že vedle něj opravdu sedí Haarův otec. Tentokrát se Chip neudržel a jeho zrychlený dech přerušil tlumený vzdech. Kdyby byl schopen dívat se lépe, zjistil by, že Haar už dávno obrazovku nesleduje. Namísto toho strnule hledí do země, pečlivě naslouchá a bojuje s chutí se otočit. Kdyby byl schopen dívat se lépe, věděl by, že tohle nemůže dopadnout dobře.
Haar nakonec neodolal a nenápadně pootočil hlavu. Netušil, že i Chip přestal běžící porno sledovat. S hrůzou zjistil, že mu u toho kouká někam doprostřed zad… že kouká na něj. Rychle otočil hlavu zpět a bojoval dál. Marně. Když se jeho přítel s blížícím se orgasmem přestal kontrolovat, jeho krátké vzdechy připravily i plukovníka o zbytky sebeovládání. Ani jeden z nich dodnes netuší, proč se to stalo. Možná oboustranná abstinence, možná to video, možná nezvladatelná chuť a touha po něčem, co nemohli mít… Haarovi se zatmělo… když přestal vidět černě, ležel natažený na široké sedačce a Chip… pod ním.
„Haare…“ vydechl v šoku poručík, kterému chyběl už jenom kousek. Plukovník neodpověděl. Jeho rozšířené zornice byly neklamnou známkou toho, že se neovládá. Přestože odlehčoval svoji váhu, Chip se pod ním nedokázal ani pohnout. Nebránil se… věděl, že by to nemělo smysl, a snad ani nechtěl.
„Haare…“ zopakoval tiše. Ten se jakoby v odpověď sklonil blíž a nosem se otřel o jeho tvář. Chip cítil zrychlený dech svého přítele, vonící po čokoládě. Měl by to zastavit… musí to zastavit… Bylo by tak snadné nechat ho udělat, co chce.  Je to krásný chlap… tolik podobný svému otci, ale není to vůči němu fér… není…
Haar v ten okamžik přitiskl svoje rty na ty jeho. Chip naposled chabě zaprotestoval a jeho obrana se zhroutila jako domeček z karet. Pootevřel ústa a nechal Haarův jazyk vklouznout dovnitř. Jeho sliny chutnaly stejně čokoládově, jako byl cítit jeho dech. Poručík tiše zavzdychal, a najednou mu bylo úplně jedno, co se stane, chtěl to… potřeboval to… musel ho mít… Napětí, které cítil, povolilo. Zavřel oči a začal mu jeho polibky vášnivě oplácet. Vjel mu prsty do vlasů, Haar se od něj na chvíli odlepil a zprudka vydechl.
Líbí se mu to, pomyslel si Chip potěšeně. Hned nato ucítil jeho rty na krku. Jemné okusování, olizování a polibky ho nesnesitelně dráždily. Pravou rukou si stále hrál s jeho vlasy… levou, kterou měl položenou na jeho širokých zádech sjel o něco níž, chytil ho za zadek a přitiskl k sobě. Haar na to hlasitě zareagoval a instinktivně se o něj otřel. Poté znovu a znovu.
„Bože!“ uniklo Chipovi mezi vzdechy. Ucítil první vlnu blížícího se vyvrcholení, a to si ještě ani jeden z nich nestačil sundat přebytečný oděv. Zaklonil hlavu a dostal něžný kousanec do brady. Uvědomil si, jak křečovitě ho svírá. Plukovníka to ale nijak neomezovalo.
„Haare… já…“ vyrazil ze sebe a zaryl nehty do jeho zad přesně ve chvíli, kdy to s ním škublo. Tohle byl první orgasmus po dlouhé době, který neprožíval sám, a nejspíš taky poslední, který prožívá s mužem jménem Rheus. Jeho reakce na tento okamžik byla velmi silná, bohužel i pro Haara. Chip vydýchával dokonalé uvolnění a neuvěřitelný zážitek, zato plukovník vypadal, jakoby se probral ze špatného snu. Nevěřícně a zděšeně zíral na svého vláčného přítele a pomalu si uvědomoval, co se stalo. Na svoje „procitnutí“ si nemohl vybrat blbější okamžik.
„Haare…“ ten se otočil a ve snaze utéct odsud někam daleko z něj slezl.
„Haare, počkej!“ v poslední chvíli ho Chip chytil za zápěstí a přinutil znovu si sednou.
„Co jsem to…?“ vydechl šokovaně.
„Nic,“ pokusil se ho uklidnit Chip.
„Tomu ty říkáš nic?!“ ohradil se Haar vztekle.
„Přece k tomu nedošlo,“ zakuňkal poručík opatrně, „Haare, prosím tě…“
Plukovník zdrceně složil hlavu do dlaní: „Myslíš si, že na tom záleží?“
„Jo,“ odpověděl Chip. Nemohl mu dovolit, aby si to vyčítal, už proto, že to byla taky z poloviny jeho vlastní vina. Vztahy a sex Haara odjakživa tak nějak míjely, a proto si byl Chip téměř jistý, že ho dokáže přesvědčit o neškodnosti téhle chvíle.
„Možná nedošlo,“ zavrtěl hlavou Haar, „ale stalo by se to, kdyby…“
To ovšem nemohl poručík popřít. I jeho nyní děsilo kam až to mohlo zajít, ale panika by všechno jenom zhoršila. Zoufale o něj nechtěl přijít a tak vyrukoval s dalším zlehčujícím argumentem: „Můžeme to brát jenom jako… ehm… vzájemnou pomoc.“
Haar si odfrkl: „To si děláš srandu?“
„Ne…“ odpověděl Chip, a aby to dokázal, přesunul se za něj. Haar pochopitelně ještě víc znervózněl. Než ale stačil vstát, chytil ho poručík oběma rukama kolem pasu a našel šňůrku od kalhot, rozvázal ji.
„Chipe!“ chňapl Haar po jeho zápěstí. „Co si, kurva, myslíš, že teď právě děláš?!“
Poručík se opřel čelem o jeho záda a rozhodl se trochu… vlastně hodně… zariskovat: „Nebraň mi v tom…“ požádal.
„Zbláznil ses?!“ procedil Haar mezi zuby.
„Já se udělal, ty ne…“ řekl tiše Chip, „a to vzájemné pomoci… odporuje.“
„Bez obav, umím si poradit,“ odpověděl umanutě plukovník.
„Ale prosim tě… víš, že tak to není ono…. Pusť mě tam…“ přesvědčoval ho dál Chip a přesunul se k jeho pravému rameni. Viděl mu ve tváři rozpaky, vnitřní boj, zděšení a stud. Pocítil výčitky a vinu za to, že svého nejlepšího přítele zneužil zrovna tímhle způsobem a měl potřebu mu to nějak vynahradit. Přesvědčit ho, že vážně o nic nešlo.
„Haare….“ chytil ho zezadu za krk a položil si jeho hlavu na rameno.
„Nebraň se tomu….“ zašeptal mu do ucha. Slyšel, jak ztěžka polkl. Stisk na zápěstí však najednou povolil, a i když ho úplně pustit odmítal, Chip toho okamžitě využil. Vsunul ruku dovnitř.
Haar zasténal a chňapl po jeho paži, kterou teď s obrovskou silou svíral, zatajil dech, aby potlačil další vzdech. Chip cítil, jak s tím bojuje.
„Uvolni se… uvolni se a nech to přijít…“ šeptal mu dál do ucha. Namísto odpovědi uslyšel sérii krátkých výdechů.
„To je ono…“ povzbuzoval ho a hladil po černých vlasech. Po pár dalších minutách usoudil, že už to nebude trvat dlouho a pokusil se stisk ještě zesílit. Zabralo to. Haar konečně pustil jeho zápěstí a svojí velkou rukou sevřel tu jeho, aby tomu ještě pomohl. Už jenom pár vteřin. Tlumený výkřik a povolující napětí v jeho těle nebyly jedinou známku plukovníkova vyvrcholení. Chip také pocítil v ten moment zvláštní, obrovský pocit úlevy. Sám pro sebe se usmál a poslouchal, jak ten obr s hlavou stále na jeho rameni ztěžka oddechuje. Vytáhl mu ruku z kalhot, a chvíli si prohlížel bílou tekutinu stékající mu po prstech a dlani. Aniž by se tím nějak trápil, objal ho. Haar se ještě dlouho nehýbal, až po hodné chvíli se od něj konečně odlepil a s očima upřenýma do země vstal.
Kam jdeš?“ zeptal se s obavami Chip.
„Musím si dát sprchu,“ zamumlal plukovník a zamířil k ložnici.
„Taky ji potřebuju,“ řekl si poručík spíš pro sebe a nechal se Marií navést do nejbližšího neobydleného pokoje s malou koupelnou. Když se vrátil, byl Haar už v kuchyni a ohříval si jídlo. Tentokrát si vzal pro jistotu i triko a na to košili. Kupodivu ji nechal rozepnutou.

„Další jídlo?“ zeptal se nevěřícně Chip.
„Vyhládlo mi,“ zabrblal Haar a sedl si i se svým třetím chodem a dalším cukrem v mléce zpět na sedačku. Poručík se posadil vedle něj a opřel se zády o jeho rameno. Čekal protesty, ale žádné nepřišly. Marie jim k tomu pustila zpravodajství, které však ani jeden z nich nevnímal. Chip poslouchal, jak dýchá. Vnímal to celým svým tělem. Ty obrazy jeho myšlenek se mu v hlavě objevily, aniž by to chtěl. Vyděsilo ho to. Ne tak samovolná aktivace jeho schopnosti, jako spíš to co viděl. Prudce se posadil.
„Co je?“ zeptal se nechápavě Haar. Poručík jenom zavrtěl hlavou ve snaze se toho nepříjemného pocitu zbavit.
„Jestli to někdo chápe, pak jsem to já, Haare,“ řekl tiše. Jeho přítel se podezíravě zamračil.
„Udělal bych pro tebe mnohem horší věci,“ pokračoval poručík, „není důvod myslet si něco takového.“
„Šťouráš se mi v hlavě?!“ vyštěkl plukovník vztekle. Vylil si přitom i půlku svého koktejlu.
„Byl jdi blízko… přišlo to samo,“ odpověděl Chip omluvně.
„S tím di do hajzlu!“ řval po něm Haar dál.
Poručík toho měl už tak akorát. Na to, aby kolem něj dál našlapoval po špičkách už neměl dost trpělivosti. Ano, věděl jaký je a svým způsobem se nedivil, ale naštvalo ho, že se vůbec nesnaží, nechápal, jak si může myslet takové věci… a proto vybuchl i on: „Přestaň se furt vztekat! Jestli sis nevšim, snažím se to nějak urovnat! Jo, přiznávám, chtěl jsem, abys to udělal! Nechat se opíchat někým jako seš ty, musí bejt žrádlo, ale celý by se to tím posralo a to nechci!!“
Neurvale ho chytil pod krkem za košili a pokračoval ve svém emotivním výlevu: „Seš můj kámoš, kurva! Ten nejlepší! Chápeš, co se ti tím kurva snažím říct, ty zabedněnej kreténe?!“
Haar překvapeně zamrkal a zůstal na něj zírat jako opařený, léčba šokem evidentně zabrala.
„Ehm… myslím, že jo,“ odpověděl asi po minutě tiše na položenou otázku.
„Fajn,“ vydechl vyčerpaně poručík. Pustil jeho košili i triko a pečlivě mu oblečení zase narovnal. „Jsem rád, že si rozumíme. A dej mi napít toho tvýho hnusu… Taky potřebuju doplnit…“
Plukovník mu předal zbytek svého koktejlu a v hlavě si přebíral to, co právě slyšel. Část o píchání se mu celkem líbila, zabedněnej kretén už méně. V každém případě však svého přítele pochopil. Byl to po Shaile, která odešla už před rokem, jediný člověk, kterého si pustil tak blízko. A právě teď mu došlo, že tím rozhodně chybu neudělal. Naopak.
„Odporný,“ vrazil mu Chip sklenici zpátky do rukou.
„Ale vydatný,“ obhajoval Haar svůj vlastní recept.
Poručík jenom zakroutil hlavou a chtě nechtě se musel usmát, což plukovník s povděkem přijal. Vždycky si utahoval z jeho hezké tváře, a zvlášť z těch ďolíčků, co se mu objevovaly při úsměvu.
„Tys měl bejt ženská, ale pánbůh si to na poslední chvíli rozmyslel,“ rozhodl se přispět k odlehčení atmosféry.
„Di někam!“ zahrál Chip naštvaného a dloubl do něj loktem. Byl ale za tuhle poznámku snad poprvé ve svém životě rád.
Haar se krátce zasmál, ale s jeho úžasnou večerní náladou už to nemělo nic společného. Chvíli netečně sledovali zpravodajství, když se plukovník znovu ozval: „Myslím, že bys mu to měl říct.“
„Komu? A co?“ zívl si Chip.
„Generálovi,“ zazněla odpověď.
Poručík se okamžitě probral: „To fakt ne, Haare… zabil by mě, kdyby se dozvěděl, že jsem si dovolil takhle sáhnout na jeho syna.“
„Nemyslel jsem tohle,“ vysvětlil plukovník a při pomyšlení na svého otce se nervózně ošil, „to by nás nejspíš zabil oba…Myslel jsem, říct mu co… cítíš…“
Chip zbledl a polil ho studený pot: „Teď ti asi nerozumím…“
„Nehraj to na mě,“ Haarův obličej náhle zvážněl, až zesmutněl, „možná jsem zabedněnej kréten, ale nejsem slepej.“
„Jak dlouho….“
„Dlouho…“ přerušil ho plukovník.
Ptal ses, jestli chci ženský?!“
„Zajímalo mě, jestli mi řekneš pravdu.“
Haar tu svoji zabedněnost a opožděnou pubertu hrál tak často, že i Chip někdy zapomínal kým vlastně je.
Bylo mu trapně… kvůli tomu co se stalo, kvůli tomu, že se tak bál mu o tom říct i kvůli tomu, že o tom Haar vlastně celou dobu věděl. Muselo mu dojít, že ho použil jenom jako kopii originálu a vůbec se na něj za to nezlobí.
„Víš, že mu to říct nemůžu… Je to… generál…“ tímhle jedním slovem vysvětlil úplně všechno.
„Je to hlavně špatnej otec…“ usadil ho plukovník a dopil zbytek svého koktejlu.
Chip se okamžitě postavil do obranné pozice jako ostatně vždy, když o jeho velícím někdo nemluvil pouze v superlativech: „Křivdíš mu.“
Haar tohle téma rozhodně začínat nechtěl, na to byl dnešek už zkažený dost a tak jenom s povzdechem zakroutil hlavou: „Rozumím.“
Zbytek noci strávili každý v jiné místnosti. Chip toho příliš nenaspal, ale Haar, který s tím poslední rok bojoval a temné kruhy pod očima se staly už tak nějak jeho součástí, výjimečně usnul… tvrdě a bez nočních můr.

Dnešní večer se těm dvěma zdánlivě nevydařil. Avšak nehledě na to, že jsou si teď možná mnohem blíž a vyjasnili si spoustu nevyřčeného, přinesl jim ještě něco mnohem zásadnějšího. Odstartoval totiž sérii náhod a záměrných skutků, které měly oběma zásadně změnit jejich životy.

4 KOMENTÁŘŮ

  1. Chip nejspíš není čistokrevný uke. Je to silná osobnost, má něco, o čem zatím nevím. Tak proč beru zrovna Chipa? Pořád je mi vyčítáno, že mám ráda zrovna jeho, že ho pořád rozebírám…. Proč? Říkala jsem to stokrát. Chcete být prostě někdo, kdo má možnost být s ním. Jít s ním na akci, podívat se na porno. Mluvím o Chipovi, o jeho vlasech a o jeho katanách. Dívám se za něj jeho očima na záda a bojím se dotknout člověka, který je ten, koho v příběhu opravdu milujete. Chip může beztrestně pozorovat jeho obličej, může hledat zmatek či rozčilení v smaragdových očích. Chip má určitě skvělé ruce, můžete mu je závidět, protože dokáže plukovníka pár tahy dovést k uvolnění. Jen tiše závidíte, že mu to dovolil a skropil s odevzdaným sténáním své uvolnění. nemůže mít vše. Má ho nejspíš Chip… Nechci být někým, kdo by mohl narušit víc než důvěru, mezi Cipem a Haarem…

  2. Tak já myslím že hlavní je si nějakou postavu oblíbit. Je jedno kterou, ale najít si k některé z nich vztah. Já osobě sympatizuji s Chipem. Kdybych si měla vybrat postavu, kterou bych zde chtěla hrát, byl by to Chip. Na druhé straně, kdybych si měla vybrat s kým budu spát, byl by to Haar 😀

  3. Není nic jednoduššího než napsat FF, ne? Hezky si zahrát Chipa a Haara s ním beztrestně ojet 😀 Proč si své touhy a sny nesplnit aspoň tak

Napsat komentář